Tisíc let jako jeden den

Tisíc let je u Pána jako jeden den a jeden den jako tisíc let, připomíná nám apoštol Petr. (2P 3,8) Zejména by nás tato slova měla upozornit, jak marná je snaha dopočítat se konce tohoto světa, ale koneckonců je můžeme vztáhnout i na počítání času na počátku stvoření. Relativitu času a to, jak nedokonalé jsou naše pokusy čas uchopit, si ostatně můžeme uvědomovat každý den. Letopočet, který používáme, se evidentně nestrefil do přesného data Kristova narození. Nezávisle na letopočtu navíc každý kalendářní systém potřebuje jednou za čas přidat přestupné čili „vyrovnávací“ dny, aby srovnal krok s pohyby těles ve sluneční soustavě. Děje se tak v našem gregoriánském kalendáři, v kalendáři židovském i v dalších. Ještě méně pravidelně a méně nápadně se nám na hodinkách objevují takzvané přestupné vteřiny. A více než sto let navíc víme, že ani ve vesmíru neběží čas všude stejně – to díky objevům souvisejícím s teoriemi relativity. Americký teoretický fyzik John Archibald Wheeler (1911–2008) to shrnuje ve vtipném výroku: „Čas je způsob, kterým Bůh zařídil, aby se všechny věci nepřihodily naráz.“

Naše bytí je závislé na čase a prostoru. Zatímco ve třech rozměrech prostoru se můžeme pohybovat relativně svobodně, směr pohybu času je jednoznačný. Ovšem tento časoprostor není neměnným rámcem, který by stabilně „visel“ nade vším, co se v něm nachází a odehrává. Právě naopak: časoprostor se sám proměňuje spolu se vším, co v něm je. Celý vesmír se od svého počátku rozpíná. Okolo těch nejhmotnějších vesmírných těles (neutronových hvězd a černých děr) se prostor a čas zakřivuje. A když se někdy dvojice těchto hvězd nebo děr srazí, celým časoprostorem se šíří tzv. gravitační vlny jako na vodní hladině. V běžném životě to nepocítíme, vždyť jsme sami součástí časoprostoru, ale vědci našli způsob, jak vlny zachytit – na několikakilometrové dráze tvaru ležatého V pouštějí sem a tam tenké laserové paprsky. Za normálních okolností jsou obě ramena písmene V stejně dlouhá a paprsky se z obou ramen vracejí současně. Když však místem projde vlna, tak se nejprve jedno a následně i druhé rameno o mikroskopický zlomek vzdálenosti pohne. Paprsky pak už do cíle nedorazí současně.

Oproti vzdálenostem v dalekém vesmíru je naše Země maličká, ale i na ní si uvědomíme svou zakotvenost v časoprostoru. Přestože se nám zdá, že máme svět jako na dlani, překonat jakoukoliv vzdálenost trvá určitý čas. Před několika lety jednoho hudebníka napadlo, že by mohl dirigovat orchestr složený z lidí na různých místech planety propojených přes internet. Jenže i přenos „rychlostí blesku“ byl příliš pomalý na to, aby zvládl potřebnou výměnu informací sem a tam. Když se tedy člověk pokusí „ihned a okamžitě“ dělat velké věci, nabírá tím větší zpoždění, čím větší věc se snaží udělat. Namísto snahy o překonání časoprostoru vlastními silami se proto raději shromažďujme ve jménu Všudypřítomného Boha a buďme trpěliví. On zná ten pravý prostor i čas.