Požehnána buď nad jiné ženy Jáel… Rukou chopila stanový kolík, pravicí pádné kladivo, udeřila Síseru, roztříštila mu hlavu, probodla a prorazila jeho spánky. (Soud 5,24.26)

Jáel nebyla špionka s tajnou misí, která by zabitím Sísery splnila úkol. Byla jednou z těch, které mohl Sísera považovat za přátele. Její chování vůči němu nese všechny znaky zrady. Proč to v Božích očích není zrada?

Musíme si uvědomit, že Sísera je záporná postava. Je to padouch, velitel okupační armády, ne ušlechtilý vojevůdce. Jáel byla bezbranná žena, snažila se využít prostředků, které měla, aby přemohla někoho, kdo byl nesrovnatelně silnější než ona. Nemohla se s ním „čestně“ utkat na bitevním poli. Ten příběh nám navíc neříká, že všechno, co Jáel udělala, bylo správně a Bůh z toho měl radost. Víme jen to, že Hospodin použil Jáelina činu a Izraelci byli osvobozeni od okupace. Když dnes přemýšlíme nad Jáeliným jednáním, dalo by se přirovnat k pokusu o atentát na Hitlera. Věřící lidé za války přemýšleli nad tím, jestli mohou sáhnout k násilí, aby zastavili zlo, které Hitler představoval – a například Dietrich Bonhoeffer došel k závěru, že pro zastavení takového zla je třeba udělat všechno. Z českých dějin známe příběh atentátu na říšského protektora Heydricha. Určitě by bylo lepší, kdyby byl zastaven jiným způsobem, ale někdy není jiný způsob k dispozici.

Okupační armáda to byla pro Izrael. Proč ale Jáel jednala ve prospěch Izraele, když sama Izraelitkou nebyla?

To nevíme jistě, ale mnozí vykladači Písma mají za to, že Jáel věřila v Hospodina. Přijala víru v Boha Izraele, a proto se svým činem snažila pomoci svrhnout okupační vládu, která izraelský lid sužovala.

Může tedy dnes křesťan zastavit zlo menším zlem, a v Božích očích to tak je správně? Uznává tento „vyšší princip“ i Bůh?

„Vyšší princip“ je název povídky Jana Drdy týkající se atentátu na Heydricha. A abychom dořekli klíčovou větu oné povídky: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ V našem případě bychom to asi parafrázovali v tom smyslu, že z Božího hlediska je někdy třeba zastavit pachatele zla jakýmikoli prostředky. Ale to samozřejmě neznamená, že věřící člověk má brát spravedlnost do vlastních rukou a vraždit ty, které považuje za tyrany. To, že Bůh použil Jáelin čin, neznamená, že máme jednat podle jejího vzoru. Nemohu sám sebe pasovat na vykonavatele Boží pomsty. Biblické příběhy nikdy neslouží jako prvoplánový návod k řešení politických problémů a mezilidských konfliktů.

Sísera byl velitelem okupačního vojska. Ale v Jerichu byl okupačním vojskem Izrael. I tam došlo ke zradě – Rachab skryla zvědy a kvůli ní ve městě pak zemřely i ženy a děti. A Bůh ji zařadil do rodokmenu Krista. Bible důrazně varuje před dvojím metrem. Není ale právě tohle dvojí metr?

V příběhu nevěstky Rachab se dočítáme o tom, co se dělo v jejím srdci. Víme, že se obrátila k Hospodinu. Vždyť izraelským zvědům řekla: „Já vím, že s vámi je Hospodin.“ To je důvod jejího zvláštního jednání. Rachab nenadržuje Izraelitům, prostě se snaží poslušně plnit Boží vůli, nakolik ji rozpoznává.

Hospodin má své záměry, které my lidé chápeme jen částečně. Těžko je tedy můžeme hodnotit. Takže Bible na jedné straně zakazuje každý „dvojí metr“, tedy nadržování příbuzným, upřednostňování přátel nebo křivdy postavené na protekci, ale zároveň jistý „dvojí metr“ stále znova užívá: Boží pohled na věc a lidský pohled na věc. „Mé cesty nejsou cesty vaše, mé úmysly nejsou úmysly vaše, praví Hospodin.“

Je v Bibli nějaký jasný konkrétní příklad takového „dvojího metru“?

Příběh Abrahama a Izáka. Něco jedinečného a svatého se odehrávalo v Abrahamově srdci. Bylo to mezi ním a Hospodinem. Z vnějšího pohledu se Abraham chystal zavraždit vlastního syna, protože slyšel nějaký vnitřní hlas. To zní jako námět na filmový horor. Abraham by svému okolí v životě nevysvětlil, že poslušně vykonal Boží vůli. Příběhy jako je tento nás mimo jiné učí, že do srdce druhého člověka nevidíme. Bůh někdy svého služebníka vede cestami, které ostatním nedávají smysl, nebo jsou pro ně dokonce pohoršlivé. A opět, jako ve vyprávění o Jáel a o Rachab, Abrahamův příběh není návodem k tomu, jak prokázat Bohu oddanost tím, že mu na oltáři obětujeme vlastní dítě. Vede nás k zamyšlení nad vlastní věrností, ne k zabíjení dětí.

Z příběhu Jáel, postaveném na ukrytém motivu, nelze tedy do našich životů aplikovat pro růst naší víry vůbec nic?

Pro mě je největším přínosem zvláštních příběhů o Jáel, o Rachab i o podivném jednání Abrahamově poučení o tom, že nás Hospodin někdy vede cestami, které při nejlepší vůli těm druhým nevysvětlíme. Poslušnost Boží vůli někdy člověka vede do samoty. Právě tehdy, když podle svého nejlepšího vědomí a svědomí následujeme Boží vůli, stane se nám, aspoň občas, že to těm druhým bude připadat divné, podezřelé, nebo dokonce bezbožné. Vždyť přesně takové reakce vzbuzoval sám Ježíš. Ve svých současnících vyvolával nejen úžas, ale velmi často i náboženské pohoršení. Říkal a dělal věci, které v mnoha zbožných lidech vyvolávaly dojem, že je buřič, rouhač nebo něco ještě horšího. A jak víme z dramatického finále evangelijního příběhu, nedopadlo to tak, že by se všichni praštili do čela a omluvili se Ježíšovi za politováníhodné nedorozumění.

V některých životních situacích je cesta následování Krista cestou kříže. Někdy nás Bůh vede cestami, které míří do samoty neporozumění. Někdy člověk musí udělat těžká rozhodnutí, i když ví, že mu druzí lidé budou podsouvat zlé nebo sobecké úmysly. Příběhy biblických postav, které se chovají „divně“, takže mnozí kroutí hlavou, jsou povzbuzením pro chvíle, kdy se člověk sám cítí nepochopen nebo podezír