Rusko v rámci válečné propagandy běžně popírá realitu a nazývá lež pravdou a pravdu lží. Mnohé taková míra lží zaskočila. Nějakou válečnou propagandu má ale určitě i ukrajinská strana. Podle čeho poznáváte, je-li zpráva pravdivá, nebo fake news?

Pavel Javornický, emeritní kazatel CB Náchod

Myslím, že patřím ke generaci, která prožila přímo salta v politické propagandě. Nastoupil jsem do první třídy obecné školy v roce 1938. V září to byla ještě svobodná škola, nad katedrou visely podobizny prezidentů Masaryka a Beneše, náš třídní učitel byl vysloužilý legionář ze světové války. Zanedlouho byl ale donucen jít do důchodu, obrázky na zdi musely udělat místo prezidentu Háchovi a „vůdci“ Adolfu Hitlerovi. Doma jsme ovšem uznávali stále ty předchozí a rodiče trnuli a napomínali nás, abychom s nikým nemluvili o politice. Velmi rychle se z nás stávali tajní odpůrci nacistického režimu a oprávněně jsme nevěřili ani slovu jejich propagandy.

V květnu 1945 jsme nadšeně v Praze vítali ruské vojáky, ale záhy nám jejich obětavost zprotivila nabubřelá proruská propaganda komunistů. Byli jsme ještě děti, ale šli jsme dobrovolně vítat návrat manželů Benešových i Jana Masaryka. Jim jsme věřili, ale více a více nás zaplavovaly portréty a projevy Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ve školních třídách bývali tak dva tři, kdo té vládě věřili. Mnozí doma poslouchali zahraniční rozhlasové projevy – a to i v rodinách, kde někdo z rodičů musel vstoupit do KSČ, aby si zachoval své zaměstnání. Nu, a návrat k demokracii a pravdě vzešel později od vysokoškolských studentů. Byli jsme vděčni za převrat k demokratické politice, k pravdomluvnému prezidentovi. Brány k pravdě se otevíraly. I dnes si ale někteří politici a činitelé libují v polopravdách a lžích.

Když se zamýšlím, proč jsem byl jaksi obrněn i před politickými a životními nepravdami, jistě v tom byl příklad rodičů a starší sestry. Ale také výchova v církvi. A především osobní víra, pokání a obrácení ke Kristu. To on je „cesta, pravda i život“.

Gabriela Doušová, ŘKC

Propaganda je v různých podobách součástí každé lidské interakce, ať již se jedná o válečný konflikt, politiku, pracovní pohovor, či prosté milostné koketování. Snažíme-li se dosáhnout nějakého cíle, používáme k tomu různé manipulativní taktiky, drobné úskoky, polopravdy a lži. Děláme to všichni, stále a vědomě i podvědomě lžeme. Ani si neuvědomujeme, jak často vysíláme falešné signály a informace, abychom ve svém protějšku vytvořili takovou představu o nás samých, která nám usnadní cestu k našemu cíli.

Propaganda patří k válce odjakživa. Vždyť i maorský tanec haka je propagandou domorodých válečníků, která má nepřítele přesvědčit, že před ním stojí krutý a zuřivý nepřítel, odolný vůči strachu a smrti. A přitom opak může být pravdou.

Propaganda sama o sobě je vším možným, jen ne pravdou. Jejími nástroji jsou lež, manipulace a polopravda. Cílem je zkreslený či zamlžený obraz toho, co by pozorovatele mohlo k pravdě dovést. A přesný obraz toho, čeho chce tvůrce propagandy dosáhnout, aby pozorovatel uvěřil. Proto je tak těžké pravdu ve válce hledat. Prostě tam není! Je proto nutné všechna tvrzení a informace brát s rezervou, počítat s tím, že na některém šprochu je pravdy trochu, a na jiném ani to. Je nutné čekat trpělivě, až se pravda sama přihlásí o slovo, i když to někdy trvá dlouho.

A hledáme-li pravdu, abychom věděli, na čí straně je právo a kterým směrem tedy napřít svou náklonnost, sympatie, pomoc a modlitby, neptejme se generálů, politiků, propagačních pracovníků ani novinářů. Hledejme pravdu podle činů, a ne podle slov. Poznáme ji po ovoci.

Tibor Máhrik, kazatel CB Ostrava

Konflikt na Ukrajině se vší dezinformační tsunami nelze vnímat jako izolovanou událost, nýbrž jako trpké ovoce eroze křesťanských hodnot v EU. Studená válka se změnila ve válku informační a ta zmutovala do dezinformační. Ve světě bez Boha lež a pravda postrádají smysl. V takové kultuře se pravda vnímá jako komodita, která se dobře prodává. A lež je rovněž jenom konstrukt, který využijí ti, kdo chtějí „svoji pravdu“ prosadit ve svých mocenských hrách. Proč je to tak? Komu pak věřit? Na základě čeho?

Odpovědi nacházíme v příběhu o stvoření. Tam vedle objektivní skutečnosti „A Bůh řekl“ se zrodila první konspirace: „Opravdu řekl Bůh...?“ – ve které střípky pravdy byly poskládány do lživého obrazu o realitě. Svoboda Adama a Evy nabídla možnost se mentálně i emočně identifikovat s alternativní a lákavou nabídkou. Efekt je okamžitý. Pravda a lež se staly součástí příběhu lidství jako koukol na pšeničném poli. Lze je identifikovat, ale nelze je od sebe odtrhnout.

V Dekalogu Bůh vymezuje mantinely, přes které vlak nejede, i když žijeme ve světě pravdy smíchané se lží. Nelze zabíjet. Nelze krást. Nelze zneužít moc proti slabým. Nelze si nárokovat něco, co mi nepatří a domáhat se toho násilím... Jakmile se tyto věci vynoří, hra (dez)informací končí. Platí zde kantovské – politika se musí poklonit etice. A etika úcty k životu stojí na nejvyšší příčce.

To je případ války na Ukrajině. Označení Ruska agresorem a Ukrajiny napadeným státem je na místě. Ne proto, že se nám podařilo rozklíčovat historické peripetie složitých sousedských vztahů. Ani proto, že máme dostatek informací z jedné nebo druhé strany. Ale proto, že Rusko překročilo Boží demarkační linii. Kdo neuvěří pravdě, bude přemožen lží. A lež má svoji moc. Proto v posledních dnech nastanou složité časy a mnozí budou následovat lživé duchy. Kritické myšlení, kterým se v diskusi o fake news zvykne argumentovat, tak není konečnou odpovědí.