Betlémská událost se stala jedním z největších příběhů dějin. Je opředena paradoxy. Mesiáš není velký vládce, ale bezbranné dítě. Nejchudší z chudých jsou účastni zázraku. Nikdo je nepřijme, ale sám Bůh se k nim sklání. Spasení nepřichází s pompou, nýbrž nenápadně. Poslední jsou první. Možná jenom na chvíli, ale ten okamžik stojí za to.

V Betlémě se sejde pár pastýřů. V úžasu přihlížejí grandiózní nebeské scéně. Nad hlavami jim září fascinující hvězda, jasné znamení. Velký nebeský mirákl se ovšem projeví na zemi velice lokálně. V rámci Římské říše je Betlém zapadákov kdesi na konci světa. V Judeji vládne navíc šílený Herodes, kterého Řím považuje za ztracený případ.

Herodes umírá. Má obrovské bolesti, jež přede všemi tají. I před svou mladší sestrou Salome, která místo něj de facto vládne. Salome má jediný cíl: zabít jeho nejstaršího syna, což se jí povede. Ostatně, Herodes poslal už na onen svět pěknou řádku příbuzných, včetně manželky Mariamné a dvou vlastních synů.

Historickým faktem jsou mince, jež nechává razit. Je na nich hvězda, symbol Mesiáše. Herodes tím oznamuje: Čekáte Mesiáše? Tak vězte, že jsem to já. Přestavěl jsem vám chrám, postavil Cesareu, jsou z toho dva divy světa, pozvedl jsem vás kulturně i politicky, s Římem to neumí nikdo tak, jako já. Jsem velký jako Šalamoun (přesněji řečeno, větší). Co ještě chcete?

Malé dítě v Betlémě je pro něj představa zcela absurdní. Sejde se sice s hvězdopravci od východu a pro jistotu nechá vyvraždit tamní nemluvňata. Mesiáš z Betléma je ale naprostý vtip.