Bibli, kterou jsem mu dala, si nechával u mne v kanceláři proto, aby se mohl vrátit do míst, kde cítil Boží přítomnost.

Petr chodil do nízkoprahového zařízení těsně před zavírací dobou, aby se zeptal, jaký jsem měla den. Usmíval se a nikdy si na nic nestěžoval. Společně jsme vedli debaty o víře, o Bohu a o životě s ním. Dala jsem mu Bibli, kterou si nosil daleko ode všech, sedl si do kouta a četl si. Pak ji zavřel, položil mi ji na stůl a odešel.

Byl čtvrtek, blížila se šestá hodina, Petr nepřišel. Asi má nějakou práci, tak mu to nevyšlo, řekla jsem si. Druhý den přijela policie, Petra naložila do služebního vozu a odvezla ho k výslechu. Kolem se šeptalo, že něco ukradl. Snad kolo ze sklepa nebo jen nějaké staré harampádí do sběrny.

Objevil se po pár dnech, neusmíval se, jen sklesle seděl. Začal vyprávět svůj příběh. Měl dva bratry a sestru. Otec matku surově bil a děti neměl rád. Petr od dětství nenáviděl místo, kde žil, a matku za to, že to vše mlčky trpěla. Sourozenci měli problémy, toulali se, kradli,a tak šli postupně do ústavní výchovy. Petr zůstal sám. Krást začal ze vzdoru, byl naštvaný na celý svět – za to, že neměl dětství, které si tak přál prožít jako jeho spolužáci. Ti se ve škole těšili na kroužek nebo společný výlet s rodiči a na něho čekalo jen pár facek, kopanců a nadávek.

Litoval, že udělal chybu, která mu zkomplikovala budoucnost – soud mu uložil vykonat obecně prospěšné práce, které však Petr bojkotoval. Soud mu tedy uložil výkon trestu odnětí svobody. Když pro něho přijela policie, křičel, prosil, plakal. Věděl, že ve vězení bude těžké obstát, protože v sobě neměl agresi, neuměl se vymezit, nebyl uvnitř zlý. Zastavil mne na schodech a ptal se: „Co mám dělat?“ Odpověděla jsem: „Přijmi odpovědnost sám za sebe a za to, co jsi udělal. Věř, že smysl je i ve zdánlivě nesmyslných věcech. Přijde čas, kdy poznáš, že to zlé, co se teď děje, bylo pro tvůj život to nejlepší, co Bůh přichystal.“

Z výkonu trestu mi od něho přišel dopis. Stála tam jediná věta: „Pozdrav pro tu, která změnila můj život.“ Petr po šesti měsících věznici opustil, odstěhoval se do Prahy a našel si ženu. Poslal mi fotografii svých dětí, psal o tom, jak je šťastný a vede dobrý a čestný život. Po čase jsem se dozvěděla, že díky kaplanovi, který do věznice docházel, pokračoval Petr v hledání smyslu života a uvěřil v Hospodina. Bibli, kterou jsem mu dala, si nechával u mne v kanceláři proto, aby se mohl vrátit do míst, kde cítil Boží přítomnost. Do míst, kde děti a mladí lidé sdílejí své bolesti a těžkosti. Do míst, kde ho nikdy nikdo neodmítl a dal mu pocítit, jak vzácný a důležitý jeho život je.

Petr loni na podzim zemřel. Měl rakovinu. Zemřel poklidně, smířený s lidmi okolo sebe. Dokázal odpustit svému otci i matce za nenaplněné dětství. Jeho žena mi přinesla Bibli, kterou jsem mu před lety dala. Uvnitř byl lístek se vzkazem: „Pavli, dej ji zase někomu jinému, ať mu dá taky naději.“

Pavlína Břeňová

pracovnice centra Naděje, Česká Třebová