Každý den stojí Daniel na startovní čáře nového začátku.

Je možné si vážit života člověka, který vzal násilně život druhému člověku? Jak takový člověk vnímá okolí, lituje svého činu, má motivaci žít jinak? V příbězích dvou mužů se zrcadlí odlišný přístup k zodpovědnosti za své činy – za úmyslnou vraždu. Je to příběh dvou mužů, kteří vraždili, protože byli bezcitní, nebo jim to mělo přinést peníze.

Oba muži si odnesli trest odnětí svobody přes dvacet let. Byli poté propuštěni a potřebovali pomoc sociálních služeb. Stáli společně na startovní čáře nové etapy života. O tom jak a zdali vůbec ji využili, budou následující dva příběhy. Toto je první z nich.

Muž – říkejme mu třeba Daniel – žil se svojí přítelkyní a třemi dětmi v bytě, který si skromně zařídili. Daniel často pil, byl surový, ženu ponižoval, týral. Ona to trpělivě snášela, snad kvůli dětem, snad ze strachu, co by následovalo po jejím odchodu z domácnosti. V podvečer běžného dne, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo odehrát něco tragického, popíjel Daniel ve svém bytě. Žena vařila, děti již spaly. Daniel chtěl jít koupit další alkohol, to se však ženě nelíbilo a strhla se hádka. Daniel chytil ženu za dlouhé vlasy, táhl ji po zemi do kuchyně a křičel na ni. Děti se vystrašené schovaly pod peřinu a modlily se, aby někdo mamince přišel pomoci. Daniel se přestal naprosto kontrolovat, vytáhl velký kuchyňský nůž a svoji ženu několikrát bodl. Ustal křik, ženě pomalu vyhasínal život v očích a Daniel odešel do večerky za rohem. Děti přišly do kuchyně a uviděly svoji milovanou matku v krvi. Třásly s ní, prosily ji, aby na ně promluvila, doufaly, že jen usnula a bude v pořádku. Nejstarší syn běžel k sousedům pro pomoc. Po pár minutách přijela sanitka s lékařem, který jen smutně sklopil oči se slovy, že již pomoci nelze. Maminka zemřela. Přivolaná policie nalezla Daniela u večerky, kde v klidu kouřil a popíjel alkohol. Nebránil se, nezapíral a se slovy, že si to ta mrcha zasloužila, byl naložen do služebního vozu. Daniel dostal 20 let odnětí svobody ve věznici s nejpřísnějším režimem. Děti skončily v dětském domově, kde se vzpamatovávaly z hrůzného zážitku, který přesahoval veškeré lidské chápání. Později si je vzala do pěstounské péče věřící rodina, kde alespoň částečně mohly zapomenout na hrůzy, které zažily, a prožily zbytek dětství v bezpečí a bezpodmínečném přijetí. Nikdy již otce vidět nechtěly a nikdy ho nenavštívily ani ve vězení ani v novém bydlišti po odchodu z výkonu trestu.

Daniel mi tento příběh vyprávěl se slzami v očích. Nevím, zda litoval více toho, co se stalo, nebo sám sebe. Surovou vraždu popisoval tak klidně, až mne z toho mrazilo. Otázala jsem se, zda svoji ženu miloval a chtěl, aby mu děti odpustily. Odpověděl, že ji miloval a stejně miloval své děti. Už k nim ale nic necítí. Prý ho opustily a nechtějí ho vidět. Při tom všem se díval na Bibli na stole a řekl: Vidíte, věříte v Boha, který na lidi, jako jsem já kašle! Kdyby byl milosrdný, jak říkáte, dávno by mně vzal život.“

Daniel dál utápí svůj život v alkoholu, který mu pomáhá přehlušit hlas jeho svědomí. Je agresivní, lidé se ho bojí.

Bůh ho skrze svědomí volá k zodpovědnosti za své činy a svá rozhodnutí. Každý den stojí Daniel na startovní čáře nového začátku. Každý den se ozývá z nebe startovní výstřel. Snad ho jednou Daniel bude chtít slyšet a vyběhne.