Jak by to bylo snadné, pokud by stačilo ve třídě či ve škole vyvěsit tento obrázek, který najdete v každé pedagogicko-psychologické poradně. Vše, co je na obrázku, je pravda. Ale jak naučit žáky pracovat s chybou? Určitě je potřeba začít u samotného učitele. Na pedagogické cestě jsem už nějaký ten rok a také se stále učím a chybuji. Možná samotné přiznání učitele, že není dokonalý a že má také právo chybovat, je tím nejlepším začátkem úspěchu.

Jsem učitelkou 1. stupně základní školy, lektorkou RWCT a mentorkou. Učit jsem nikdy nechtěla. K mé práci mě přivedla má neposedná, nepozorná neteř, která vynikala ve výtvarné výchově, ale ve škole zažívala neúspěch. V hodinách se snažím žáky zaujmout, připravit jim hodiny tak, aby měli chuť se učit. Baví mě přemýšlet dopředu nad celým školním rokem, vymyslet si téma, které nás bude provázet po celý rok. Ráda téma propojuji do všech předmětů a využívám ve výuce digitální technologie, metody kritického myšlení RWCT a Hejného metodu matematiky. Ale i ten nejpromyšlenější a předem připravený koncept nemusí vůbec fungovat, pokud ve třídě není bezpečné klima.

Možná si teď říkáte, kdy už konečně dojde na práci s chybou? Ano, vše se musí předem připravit, nachystat. Za nejdůležitější opravdu považuji bezpečné klima ve třídě. Ve třídě musí být příjemně jak žákům, tak učitelům. Teprve tehdy je možné pracovat a učit se. Ve svých třídách se snažím, aby takové klima bylo hned od začátku. Snažím se poznat rodiče žáků, naslouchat jim a komunikovat s nimi. Žáci si na začátku vytvářejí pravidla, která se snaží respektovat. Samozřejmě, že každou chvíli je ve třídě nějaký konflikt, který je potřeba řešit, ale vše řešíme hned a společně. Žáci se ve škole učí a chybují a já jsem jen v roli průvodce a ochránce. Velmi často žákům i já sama ukazuji, že jsem udělala chybu a říkám, jak je možné chybu napravit a poučit se z ní. Ukazuji jim různé cesty, ale rozhodnutí nechávám na nich.

Až teď je možné říci, že „chybovat je lidské“, a pokud to ví i pedagog, už nic nestojí v cestě poznání. Žáci tedy v mých hodinách opravdu chybují, ale nemají z toho strach. Vědí, že chyba jim může ukázat jinou a správnou cestu. Chyby využíváme jako prostředek učení. Podporuji žáky, aby si chyby našli sami, a učím je vysvětlovat, proč chybu udělali.

V hodinách českého jazyka velmi časně vedu žáky k napsání svých prvních příběhů. Chci žákům už v 1. třídě ukázat, že jsou schopni napsat a ilustrovat svůj první krátký příběh – a teprve potom hledáme a opravujeme chyby. Bádáme a společně hledáme, proč jsou v českém jazyce pravidla pravopisu. To nadšení žáků a jejich rozzářené oči, jejich: „AHA“ je to, co mi dává v mé práci energii a chuť. Chybu můžou žáci hledat i se spolužáky a učit se navzájem. Posiluje to jejich vztahy, pokud spolupracují. Spolupráci žáků považuji za nesmírně důležitou.

V matematice chybu opravdu vítáme, opět hledáme příčiny vzniku chyby. Žáci si ukazují různé způsoby řešení a hledají důvody a argumenty. Já jsem opět jen v roli průvodce. Pokud se tedy učíme, chyba nám pomáhá.

V procesu učení je tedy chyba opravdu kamarádka a žáci musí zažít úspěch v hodinách. Učí se sebehodnocení a hodnocení. Vždy po učení následuje i diagnostika. Ano, dávám žákům testy, testíky i příšerné písemné práce, rozhodně je nešetřím. Žáci však předem znají kritéria hodnocení, vědí, jak se mají učit, procvičovat a připravovat se na hodiny. Tomu všemu se spolu učíme a nekončí to hodnocením testů a počtem chyb. Nezapomínám na slovní hodnocení a vysvětlení, proč se chyba stala. Společně tedy hledáme, objevujeme a učíme se. Je to naše společná cesta, pedagogů, žáků a jejich rodičů.