Vysoko mířící dobré úmysly narazily na prostou lidskou snahu získat pro sebe moc a nenechat kousek vlivu někomu jinému

Připomínky stoletého výročí vzniku republiky, jakkoliv je možná vnímáme jako svého druhu formalitu, otevírají mimořádnou příležitost důkladnějšího pohledu na zvláštní období národní historie. Ze vzpomínek na první republiku se nezřídka nese nostalgický duch, jako by tehdy svět nějak lépe fungoval a všichni se k sobě chovali s grácií známou z filmů pro pamětníky. Hlubší zkoumání takovou představu ale nenápadně boří.

Je to pár týdnů zpátky, co se v Praze konala vědecká konference zaměřená na výchovu a vzdělávání v meziválečné Evropě. Velká část příspěvků se pochopitelně týkala prvorepublikového školství. Jako jeden ze zdánlivě nenápadných problémů se ukázal nevyjasněný vztah školy a náboženství. Idea svobody vyznání se spojovala s myšlenkami bezkonfesijnosti a sekularizace, která žádné církvi nedá do ruky zvláštní výhody. Až se z ní najednou stalo hledání nového zdůvodnění pro obecně požadované lidské kvality. Jak vychovat čestného a spolehlivého občana, když není o co výchovu opřít? Když ztroskotal i pokus o filozofické zakotvení, ocitly se školní snahy o občanskou výchovu na vodě. Původní snaha nenadržovat jedné církvi a vést k širšímu uvažování o náboženských souvislostech nakonec zbavila školy náboženství úplně. Spolu s ním odstřihla i staletí osvědčené důvody pro mravnost a ctnost.

Vysoko mířící dobré úmysly narazily na prostou lidskou snahu získat pro sebe moc a nenechat kousek vlivu někomu jinému. A tak se opět ukazuje, že ani v mimořádné době, kdy je idealismus téměř slušností, dobrý úmysl sám o sobě nestačí. A když se bez náhrady zahodí stará kotva a lano zůstane neuvázané, nezbývá, než se zmítat na vlnách.