Víme to všichni. Žijeme v rychlé době. Všechno spěchá. Teď. Hned!

Žijeme vlastně v době headlinové, kdy se všudypřítomná rychlost nesmazatelně promítá do nároku na bezprostředně dodávané informace. Na jednu stranu to fascinuje, na druhou stranu je těch rychlých informací tolik, že buď zavíráme okna a dveře, aby nás ta smršť nesmetla, nebo zachytáváme sem tam něco, jak se zrovna svět a události řítí kolem. Je to pochopitelné a asi nevyhnutelné.

Za poslední dva roky nevycházíme z mimořádného zpravodajství a stále nových titulků peroucích se o naši pozornost. Unavuje to a je těžké se v tom všem zorientovat, vždyť hledat souvislosti a něco vysvětlovat je v čase headlinů moc pomalé. Jenže co když se pro samou heslovitost nakonec naše chápání vlastní doby začne podobat tomu, když si student zapamatuje z hodiny dějepisu letopočet 1620 s poznámkou „bitva na Bílé hoře“, ale už vůbec nemá tušení, co, proč a pro koho ta bitva znamenala?

Žijeme nejen v rychlé době, ale také v době, která zaměňuje fakta a názory, a proto snadno zavrhuje argumenty. O to víc je potřeba vlastní názory tříbit a prověřovat. O to víc je potřeba popisovat a vysvětlovat, aby mezi kusými informacemi a zběžnou interpretací faktů nezmizely nadobro souvislosti, příčiny, následky, a nakonec i příběhy. To by bylo nejhorší, protože příběhy se týkají lidí.

Děje se toho hodně a může nás to děsit, mást, znejišťovat, štvát a frustrovat. Možná je víc ožehavých témat, možná se kvůli nim víc hádáme, možná se už bojíme o nich mluvit. Možná kvůli chabým informacím a málu vyprávěných příběhů. Zkusme s tím něco udělat. Najděme si čas vyprávět a naslouchat, vysvětlovat a nechat si vysvětlovat. A hlavně u toho nezapomeňme, že vysvětlovat neznamená totéž co vytmavit.