Proměna se stala, byla jsem někdo jiný. Maminka.
Být v jiném stavu. Odjakživa mi to přišlo jako podivné označení těhotenství. Jak v „jiném stavu“? Vždyť to nijak nevyjadřuje skutečnost, že se v jednom těle začne rodit tělo jiné. Má to asi znamenat, že je to jiné než předtím, říkala jsem si. A podobně jsem na věc nahlížela až do letních prázdnin před deseti lety.
Opouštěla jsem tehdy ordinaci a v uších mi zněla slova mojí doktorky: „Je příliš brzy, přijďte za tři týdny, abychom si potvrdily, že plodu bije srdíčko. Do té doby se chovejte jako těhotná. Šetřete se.“ Na odpoledne jsme měli s manželem už dlouho naplánovaný výlet. Co to znamená, šetřete se? Jsem teď zodpovědná nejen za sebe, ale taky za život, který ve mně roste. Pane Bože, prosím, opatruj ho a posiluj. Děkuju ti za ten zázrak a dej, abych ho uměla zodpovědně a s důvěrou v tvoji pomoc přijmout.
O několik týdnů později jsem už opouštěla ordinaci s těhotenskou legitimací v kapse. Zvláštní, říkala jsem si. Je to jen formální zdravotnický dokument, ale přesto mi to přišlo podobné, jako když jsem si odnášela v patnácti letech z úřadu svoji první občanku. Měla jsem radost a v duchu si s miminkem povídala: Tak jsme to zvládli!
Že jsme dva, jsem vnímala od první chvíle. Kamkoli jdeme, jdeme dva, s kýmkoli mluvíme a cokoli děláme, děláme spolu. Jen já jsem velká a ono malé, já jsem venku a miminko uvnitř. Líbilo se mi hrát si s myšlenkou, že nikdo z lidí kolem mne netuší, jak jsem díky tomu výjimečná. Připadalo mi, jako by mě osvěcoval neviditelný paprsek, který vidím jen já a Bůh. Skutečně Bohem požehnaná. Požehnaný stav, napadlo mne a úplně poprvé se mi spojila slova s plnou váhou obsahu, který je za nimi.
Měsíce plynuly a já si na svůj „jiný stav“ zvykla. Byla jsem to já, ale zároveň i někdo jiný. Bylo to moje tělo, ale zároveň patřilo i někomu jinému. Myslela jsem stále za sebe, ale na mysli jsem neustále měla i někoho dalšího. Tajemného cizince, světlo ve tmě. A jiný stav se brzy začal projevovat i navenek. Z nenápadné tajemné truhly ukrývající před světem drahocenný poklad jsem se začala postupně měnit v nepřehlédnutelnou vzducholoď. Vůbec mě to netrápilo, užívala jsem si tu proměnu. Prožívala jsem zázrak v přímém přenosu a nepřestávala jsem žasnout. Co všechno Bůh dokáže!
Začalo jaro a já se blížila k porodu. Oteplilo se a zpod rozepnutého kabátu vykouklo na spolucestující v tramvaji moje nepřehlédnutelné břicho. Většina okamžitě vstávala a pouštěla mě sednout. Cizí ženy se se mnou dávaly do hovoru v dopravních prostředcích i ve frontě u pokladny: „Co to bude a kdy se to narodí? Je to vaše první? Ale sluší vám to!“ V čekárnách u lékaře jsem měla coby těhotná přednost a někde už mě dokonce oslovovali maminko. Proměna se stala, byla jsem někdo jiný. Maminka. Nestala jsem se jí porodem, jak jsem se dřív domnívala. Stala jsem se jí ve chvíli, kdy jsem přestala být jen já, a byli jsme my. Když se dcera koncem dubna narodila, byla to vlastně už jen třešnička na dortu naší společné proměny. Završení zázraku, který se nám stal a děje se od té doby neustále. ***
P. S. Přemýšlela jsem nad tím, že naše společnost nemá s těhotenstvím spojené žádné formální rituály. Jen obíhání doktorů, napadlo mne nejdřív. Až pak jsem si uvědomila, že všechno, co jsem prožívala v době, kdy moje těhotenství už bylo pro lidi kolem zjevné, by se dalo nazvat jako svého druhu vnější přechodový rituál. Všechno to: „Pojďte si sednout. Netahejte to, já vám s tím pomůžu. Nečekejte, já vás vezmu první nebo můžete jít přede mne…“ je součástí tohoto nepojmenovaného rituálu. Zdánlivě je motivovaný zdravotními ohledy, někde hluboko uvnitř, třeba až za prahem vědomí, je ale vyjádřením hluboké úcty a radosti z daru života.