I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ (1 Samuelova 3,9–10)

Inspirace:

Příběhy minulosti jsou podobné těm současným. Jako by se navlékaly příběh za příběhem na nitku jednoho velikého Osudu. Škoda, někteří se pasivně vezou, zatímco ztrácí souvislost vlastního příběhu s tím velikým. Nechápou svou vlastní roli ani smysl existence. Nihilismus, kdy je člověku všechno jedno, utápí mnohé v prázdnotě, takže se všeho vzdají. Nechtěl bych, abychom byli jen pasivní částí. Naopak, každý může objevit své místo na Zemi. Možná budeme jen malým dílkem velkého obrazu, anebo naopak svým životem změníme tok dějin. Mnohým se to podařilo až po smrti. Na začátku bývá jen úkrok stranou, částečná změna směru proudu, ale po letech, staletích, tisíciletích vidíme řeku, vyhloubený veletok, který ovlivňuje celý svět. Tím malým krůčkem je pro mě rozhodnutí (kdysi dávno) jednoho kluka spát v Hospodinově chrámu. Chtěl zaslechnout Boží hlas a On ho oslovil jménem. Tento příběh mě jako kluka inspiroval. Neměl jsem kolem sebe mnoho kamarádů, kteří by věřili v Boha. Nebyl mezi nimi nikdo, s kým bych se mohl ztotožnit. V hlavě jsem měl ideály jako boj o čest, pravdu, ochranu slabých. Mými hrdiny byli indiáni a kluci z knížek Jaroslava Foglara. Zpráva, že i se mnou Bůh počítá a chce si mne použít, ve mně vyvolala zvědavost. Příběh Samuela je nadčasový, protože v každé době je třeba Samuelů, kteří chtějí slyšet Boží hlas a nechat se jím vést. Někdy k malým věcem, někdy k velikým, které nás hóódně přesahují.

Kázání:

Nešťastná doba soudců. Mohli bychom pochybovat, zda byl Izrael ještě vůbec Božím lidem. Dozvídáme se, že „v těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.“ Začátek knihy Samuelovy líčí ohromnou duchovní krizi celého národa. V knize Soudců čteme, že „v těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ Všude byly přítomné pohanské kulty, bůžci, kteří slibovali prosperitu, nevázanost a splnění všeho, co vyhovovalo lidským sklonům. Na Boha – Vysvoboditele z útlaku otroctví Egypta – se zapomnělo. Stejně jako dnes. Lhostejnost a apatie vůči tomu, co Bůh v minulosti udělal, procházela napříč společností od nejvyšších pater až po nejnižší. Je se čemu divit? Uběhla tři staletí. Však ani nás moc nezajímá, co bylo před sto padesáti lety. Koho zajímá, že naši otcové ve víře pracovali do vysílení na vinici Boží, aby založili svobodné společenství křesťanů? Bohoslužebná shromáždění chrámu ustupovala nebo se mísila s okolními kulty. O Hospodinovu vůli – Tóru se zajímal málokdo. Vzpomínáte na sliby o věrnosti u Jordánu? Jsou pryč! Uplynulo mnoho vody od chvíle, kdy přes něj suchou nohou vítězoslavně přešli předkové se Schránou do Zaslíbené země. Má cenu to připomínat? Vzpomínat? Zajímá se o to vůbec někdo?

Situace ve společnosti se jako tehdy u nás opakuje. Nezájem, lhostejnost, netečnost vůči Božím věcem, duchovní otupělost. Roste zájem o magii, šamanství, léčitelství, astrologii a esoteriku. Lidé se naučili žít bez Boha! Různými praktikami se snaží ovlivnit svoji budoucnost. Někdo věří v kameny, jiný používá amulety, někdo věří v moc peněz, neomezené přírodní síly, lidskou vůli nebo technologii. Jiný si nechce připustit zásadní otázky lidského života, raději hledá nějaké opium, povyražení, co mu dá na chvíli zapomenout na tu prázdnou bezúčelnost lidského bytí. Tehdy jako dnes nám chybí vůdci – hrdinové, kteří by přitáhli k Bohu mladou generaci.

Aféry v církvi bují jako za Samuela a stejně přibývá falešných proroků. Daří se jim jednoduše manipulovat lidmi díky jejich povrchní víře. Dělají si z nich pokladničky, zdroj vlastního úspěchu. Synové kněze Élího jsou duchovní mazáci. Zavádějí vlastní náboženské praktiky, chtějí získat co nejvíce a to nejlepší pro sebe a využívají k tomu kněžský dorost, ke kterému patří i Samuel. „Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe.“ Když se někdo vzbouřil, odpovídali: „Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím.“ Bible k tomu říká: „Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký, protože lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary.“ Kněžský dorost byl svědkem nejen svatokrádeží, ale i sexuálních deliktů kněžích. Otec Élí jim to trpěl. Sice namítal: „Proč děláte takové věci? Ode všeho lidu slyším o vás samé zlé věci. To nejde, moji synové! Není to dobrá zpráva, kterou slyším; svádíte Hospodinův lid k přestoupením. Jestliže hřeší člověk proti člověku, je rozhodčím nad ním Bůh. Zhřeší-li však člověk proti Hospodinu, kdo nad ním bude rozhodčím?“ Bylo jim to ale jedno. Neposlechli a Élí nijak nezakročil. Možná si připadal starý a slabý. Možná mu stačilo, že synové úplně neodpadli a někdo pokračuje v kněžské službě. Oči Élího začaly pohasínat, takže neviděl. Jako by fyzická slepota byla reakcí těla na jeho slepotu duchovní. Formální věřící je horší než nevěřící.

V takových dobách bývá slovo Hospodinovo vzácné a prorocká vidění nejsou častá. Kde není slyšet živé Boží slovo, lid duchovně hyne. Lidé ztrácejí zájem o Pravdu, žijí ve tmě a nakonec ve tmě zhynou. Církev dál může žít ve slonovinových věžích, plácat se po zádech, že se daří, a přitom být jako synové Élího. Élí ale věděl, jak to dopadne! Spadne klec a bude po všem. Bude konec! Cítí to v kostech. Bojí se toho. Kdy to ale bude? Zatím neví.

Mezitím Bůh připravuje řešení. Vidíme zkušenost jedné nenápadné ženy. Byla bezdětná, opovrhovaná. Hořce snášela posměch a zlobu svého okolí. Každý rok se v chrámu úpěnlivě modlila s pláčem, vylévala svou duši. Přála si dítě. Nešla za bůžky, ale k Hospodinu a On ji vyslyšel. Chana se stala vysněnou matkou. Nikdy nezapomněla na svůj slib, že až se syn narodí, zasvětí ho Bohu. Po odstavení ho přivedla knězi Élímu, který sloužil v polozděném chrámu v Šílu, pokrytém střechou ze stanové houně, zvaném mikšan. Když bylo Samuelovi kolem patnácti let, možná sedmnáct, čteme: Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. Rutinní práce mládenců v chrámu by nevoněla nikomu z nás. Pach spálených obětních zvířat, vyvrhování vnitřností a úklid patřily k dennímu pořádku.

Samuel je oproti ostatním čistá duše, nezkažená. Ještě si drží nezpochybněné ideály o kněžích a o Božím lidu. Nezkazily ho úplatky ani blahobyt mu nezaslepil oči. Pevně věřím, že ho dál nesly modlitby a příklad jeho maminky. Učí se rozpoznávat pravdy Boží. Roste v poznání Boží vůle. Vnímá Boží přítomnost. Kněz Élí je kupodivu rád. Ale cítí, že brzo on a jeho synové propadnou soudu. Samuel má naději. Přesto Élího nenapadne činit pokání a svou službu završit alespoň čestně a poctivě, se srdcem očištěným a změněným. Dál hraje pokryteckou hru před lidmi i Bohem, dokud na něj nepřijde řada.

Samuelovi situace, ve které žije, není lhostejná. Chodí spát do chrámu. Ne jako ti, co si rádi při bohoslužbě pospí. Chce tam být sám. Ví, že Bůh mluvíval k lidem zcela otevřeně, osobně. Sám to nezná. Podobně někdo přichází do církve nebo si čte Bibli a život v církvi mu připadá nezáživný, nečeká, že by zde mohl zažít něco výjimečného. Slyší kázání, písně, svědectví, ale nic z toho se ho nedotýká. Ale dokud chodí, existuje plamínek naděje, že ho Pán Bůh osloví. Boží kahan ještě nezhasl – jako tehdy, když Samuel ležel v chrámu. Nacházela se zde Boží schrána. Zásadní je poznat Boha osobně, ne z doslechu, z dálky. Bůh je živý a chce být námi poznán. Vždyť o tom mluví celá Bible a nejvíc Ježíš Kristus.

Hospodin musel třikrát zavolat na Samuela, než se dal Bohem oslovit. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ „Můj příteli, znám tě jménem. Nejsi mi cizí, nejsi někdo vzdálený. Mám tě vyrytého ve svých dlaních. Nikdy se mi neztratíš, i když se mi ztrácíš.“ Bůh tě hledá a volá jménem, jednou, dvakrát, třikrát, možná vícekrát – a tobě nepřijde, že je to jeho hlas. Přesto čeká, že k němu přijdeš a setkáš se s ním. Od této chvíle nebude Samuelova modlitba monologem, do větru, jako když házíš na zeď hrách. Bude mu odpovídat, přítel příteli, služebník svému milovanému Pánu. „Mluv, tvůj služebník slyší!“ Vyjadřuje pravý postoj srdce a stav pokory před Bohem. Zároveň touhu po ztišení, aby On mohl mluvit. Na rozdíl od: „Bože slyš, tvůj služebník mluví!“, říká: „Bože, mluv, tvůj služebník slyší!“ Nikdo se nemůže stát křesťanem sám od sebe. Vždycky je rozhodující slyšet Boží volání. Zeptám se nakonec: Uslyšíš, až tě Bůh zavolá jménem?

Radislav Novotný

je druhým kazatelem v Praze 1 – Soukenické, otec pěti dětí, skautský vedoucí, přespolní běžec a včelař. K jeho zájmům patří křesťanská interpretace islámu a studium jazyků.

Foto: Pexels.com