Každá církev se potřebuje obnovovat nebo jinak řečeno neustále reformovat. Má neměnný základ a poslání, ale formy se musí měnit tím, jak se mění výzvy doby. Jedna z možností, jak se zdraví organismu, který se jmenuje církev, může projevit, je skrze porod dalšího sboru nebo sborů. Jakkoli jsem si vědom nejrůznějších úskalí zakládání nových sborů (nakonec každý porod v sobě nese rizika a bolí), pokusím se popsat důvody, proč zakládání sborů a stanic má smysl. V druhé části ukážu na možné porodní nebo po-porodní bolesti.

Jeden ze způsobů, jak se pokoušíme vysvětlit různé pojmy, je skrze přirovnání. Toto platí i o církvi, která je v Písmu přirovnávána k Boží stavbě, k lidskému tělu, k tělu Kristovu, k rodině, nevěstě atd. Většina těchto i dalších přirovnání se týká něčeho živého, proto jedním z dalších přirovnání je církev jako organismus, byť přímo tento termín v Bibli použit není. Zůstaneme-li u obrazu organismu, pak charakteristikou zdravého organismu je, že má schopnost se množit. Každý organismus se pohybuje ve fázi narození, dospívání, vrcholu, stárnutí a smrti. Aby nezanikl, musí se množit neboli rodit potomky. Mám za to, že podobný princip platí i u církve. Každá církev se potřebuje obnovovat nebo jinak řečeno neustále reformovat. Má neměnný základ a poslání, ale formy se musí měnit tím, jak se mění výzvy doby. Jedna z možností, jak se zdraví organismu, který se jmenuje církev, může projevit, je skrze porod dalšího sboru nebo sborů. Jakkoli jsem si vědom nejrůznějších úskalí zakládání nových sborů (nakonec každý porod v sobě nese rizika a bolí), pokusím se popsat důvody, proč zakládání sborů a stanic má smysl. V druhé části ukážu na možné porodní nebo po-porodní bolesti.

Nový sbor je podobný novostavbě. Někdy je snadnější stavět na zelené louce, než opravovat starý dům. I proto lze nové začátky využít k nastavení a formulování určitých oblastí sborové práce nově. Při založení nového sboru či stanice je mnoho věcí a oblastí služby nových, vše je dobrodružství, obyčejně ti, kteří odchází, jsou plni elánu a energie. Nové sbory mají jako svoji prioritu misii. Toto se časem, žel, vytrácí, naše přirozená inklinace zakřivovat se do sebe je silná, ale na počátku toto bývá priorita, což nové společenství oživuje. Protože jsou nová společenství většinou menší, je někdy snažší pozvat nové lidi a to především ty, kdo preferují neformální a osobní prostředí. V nových sborech,

především na začátku, bývá mnoho lidí motivovaných do služby, což je skvělý vklad. Často se nové sbory zakládají kolem nějaké osobnosti nebo osobností. Ti mají přirozené sklony k vedení a je třeba dodat, že mnohokrát se jedná o skutečně obdarované lidi. Charisma ale automaticky nedává legitimitu. Proto je potřeba, aby časem byli vedoucí i potvrzeni. Když odchází z mateřského sboru skupina lidí, mnohokrát se uvolní prostor pro ty, kdo nebyli až tak vidět. Najednou zjišťujeme, že se jedná o velmi obdarované sestry a bratry, kteří jsou schopni se velmi dobře zapojit do sborové práce vysílajícího sboru.

Z výše popsaného to může vypadat, že založení sboru je pohoda. Jenže opak je pravdou. Jako každý krok novým směrem v sobě zakládání sborů nese nároky a rizika. Zmíním pár základních. Nové sbory se z různých důvodů skládají spíše (ne pouze) z mladých lidí a rodin s malými dětmi. Tato jedno-generačnost v sobě nese nebezpečí někdy jednostranných důrazů v aplikaci Písma na různé životní peripetie, ale i na představy, jak by měl vypadat sbor a církev. Nové sbory mohou přitahovat církevní turisty, kteří nikde nevydrží, dále lidi všelijak zraněné, nespokojené, kteří si ale svoje problémy nesou do jakéhokoli společenství. Sbor díky těmto lidem roste, ale časem tato realita může zapříčinit problémy jak teologické, tak vztahové. Nové sbory se mohou místo misijního zaměření postupně stát místem pro nespokojené členy jiných sborů. Sbor sice roste, ale postupně zapomíná, že smyslem zakládání nových sborů není tunelování sborů stávajících a poskytování lepšího „duchovního servisu“. Často v nových sborech není mládež, dorost a někdy ani děti, což může být těžké pro děti těch, kdo sbor zakládají, protože nemají křesťanské kamarády. Dále platí, že když je vás málo, stačí pár nespokojenců a máte zavařeno na velké problémy. Malý sbor či skupina někdy připomíná vratkou kánoi. Dobře se kormidluje, rychle reaguje na měnící se situaci, ale snadno se může převrátit.

Tolik pár myšlenek k zakládání sborů. Naší motivací, proč sbory zakládat, nemůže být především vypočítavost – tedy že si vypočteme, co je jednodušší cesta, a tou půjdeme. Navíc zakládání sborů a stanic jednodušší cesta není. Jisté ale je, že kdyby naši otcové nové stanice a sbory nezakládali, v Praze by doposud byla jen Soukenická, v Brně Kounicova, na Slezsku Hrádek, na Ostravsku pak sbor na ul. 28. října atd. Jenže naši otcové po vzoru první církve sbory a stanice zakládali a my na tuto tradici navazujeme. Nejedná se zázračnou metodu, ale o jednu z cest, jak naplnit to, co by mělo být vlastní zdravému organismu. Rodit další potomky, i když to bolí…