3 příběhy

Vyhrát znamená překonat strach

Text: David Novák

Následující obraz se mi občas vybaví jako ošklivý sen. Mladší syn má sen hrát fotbal. Beru ho proto v jeho sedmi letech do jednoho oddílu. Během tréninku se s ním nikdo z kluků nebaví, naopak jsou k němu agresivní a suroví. Syn se bojí jít do osobních soubojů. Trenér na něj několikrát zařve, ať hraje pořádně. Trénink končí, a když jdeme spolu domů, koukám, že syn má na krajíčku. Najednou ve mně bouchnou saze a zvýšeným kazatelským hlasem pronesu nesmírně moudrou větu: „To víš, fotbal není pro slečinky.“ Když toto moudro dořeknu, chlapec propukne v pláč… Hned se omlouvám, ale je pozdě. Když se to dozvěděla manželka, právem jsem dostal mírně řečeno „ostrou zpětnou vazbu“. Potřeboval jsem to jako sůl…

Obraz druhý. Druhý syn si dlouhou dobu šetřil na dron. Když mu bylo zhruba 14 let, konečně si našetřil a dron si koupil. Dron mu byl doručen večer. Říkal jsem synovi, ať je opatrný a s vyzkoušením dronu počká do rána. Když se rozhodl, že nepočká, alespoň jsem ho vyprovodil slovy, aby „dával pozor“. Asi není třeba psát, jak vše dopadlo. Za pár minut jsem se podíval z okna a viděl syna na kolenou, jak se snaží najít zbytky dronu, který narazil na korunu stromu a pak volně spadl na tvrdou zem. Několik měsíců poctivého šetření a těšení se bylo v tahu… Když se syn vrátil zdrcený domů, odolal jsem chytrému komentáři typu „já jsem tě varoval“. Nabídl jsem mu, že objednáme další dron, který zaplatím a on mi postupně vrátí polovinu ceny.

Když srovnáte oba příběhy, pak asi není třeba psát, která reakce moje děti někam posunula. Výchova dětí mě naučila, že jedna z mých rolí je svoje děti povzbuzovat, netlačit do nich svoje ambice a nedělat katastrofu z neúspěchu. I když se jim v životě nedařilo, učil jsem se jim vštěpovat, že když něco těžkého zkusí nebo když překonají strach, tak vyhráli. Mnohokrát jsem si opakoval, že dopředu je posouvají i porážky, které zvládnou nebo které jim pomohu zvládnout.

Když mi např. oznamovali svoje známky, které byly hodně různorodé, naučil jsem se ptát, zda mají pocit, že udělali, co mohli, a více to neřešit. Jejich sport jsem nekomentoval vůbec a začal jim dávat jen rady, které byly vyžádané.

Před pár lety mi jeden ze synů oznámil, že už více nebude studovat vysokou školu. Měl k tomu jisté důvody. Vím, že mít vysokou školu je fajn, není to základ života, ale v první chvíli mě tato zpráva naštvala. Nicméně jsem se ovládl a neřekl, co jsem měl na srdci. Rodičovské představy jsou rodičovské představy – a v tom je právě někdy náš problém. Jsou to naše ambice a představy o dětech, ze kterých nechceme slevit, čímž je ale někdy ničíme. Jistě je správné děti varovat, nastavovat hranice, dávat moudré rady, nebát se je citlivě konfrontovat, pokud dělají špatné věci, ale nakonec musíme přijmout, že některé naše představy nesplní a že si v životě najdou cesty, které bychom jim my nevybrali. A nejen to. Musíme je navzdory tomu mít rádi. A ani to nestačí. Musíme jim to i dávat najevo.

O spratcích nevycválaných

Text: Petr Luhan

Narodil jsem se do takové normální (křesťanské) rodinky jako druhé z dvojčat, páté z pěti dětí. Porod byl předčasný a plíce nebyly ještě úplně vyvinuté. Doktor prý mamince řekl, že není jisté, jestli přežijeme, tak ať se raději moc neraduje. Naši rodiče měli v té chvíli kromě novorozených nedonošených dvojčat ještě 11měsíčního brášku, 3letou sestru a nejstarší brácha chodil do první třídy.

Vzhledem k okolnostem si naši dlouho přáli jen to, abychom se naučili chodit a mluvit. Když jsme to zvládli, tak si celé naše dětství přáli, abychom si alespoň na chvilku sedli a mlčeli. Byli jsme takoví zlobiví rošťáci – dle vyjádření naší starší paní sousedky „spratkové nevycválaní“ (dnes se tomu prý říká ADHD). Pro představu – když nás jednou hlídala babička, která ráda dlouho spala, tak jsme jí do druhého patra přinesli do postele kolo, aby v té posteli nebyla tak sama. Její vyděšený jekot po probuzení mi zní v uších ještě teď.

Mezi sourozenci (především se stejně starým bráchou) panovala většinou pohoda, ale občas i tvrdá konkurence hraničící až s ponorkovou nemocí. Prali jsme se víceméně denně a občas u toho bylo i nějaké krvavé zranění.

Tvrdá rána života pro mě začala s povinností školní docházky. Učení mi nešlo, a jen díky neutuchající snaze velmi důsledné paní učitelky, trpělivosti naší maminky, vařečce na stole a

modlitbám obou rodičů jsem nakonec odvrátil nebezpečí docházky do zvláštní školy. Základní školou jsem proplouval s odřenýma ušima a snad kromě dyskalkulie jsem posbíral všechna ostatní „dys“. Moje paní učitelka mi vždy říkala: „Já vím, že jsi dyslektik a dysgrafik, ale ty jsi hlavně dysprase, ty až si najdeš holku, tak jí hlavně nepiš!“

Po základní škole jsem se přihlásil na učební obor kuchař–číšník, abych byl aspoň v teple a u jídla. K velkému zděšení pedagogického sboru a k překvapení rodičů jsem se rozhodl pokračovat a udělat si nástavbu s maturitou. Moje maminka tehdy prohlásila, že jestli odmaturuji s vyznamenáním, tak „sežere klobouk“. Je to jediná věc, co kdy maminka slíbila, a nesplnila.

Nakonec jsem nastoupil na VOŠ hotelový management a po dalších třech letech jsem do své sbírky „dys“ přidal i „DiS“.

Přes doporučení paní učitelky jsem si našel holku a psal jsem jí, jsme spolu 22 let a Bůh nám dal čtyři úžasné děti (dvě biologické a dvě v pěstounské péči). A i když také mají své limity a občas se také chovají jako „spratkové nevycválaní“, tak jsme to zatím všichni přežili.

Když se na své dětství i svou výchovu kouknu zpětně, bylo pro mě důležité vědět, že mě rodiče mají rádi takového, jaký jsem, ale zároveň mě neustále podporovali k tomu, abych SVÉ cíle a možnosti neustále posouval. Až zpětně mi došlo, že přesně takovou lásku má k nám i nebeský Otec.

Myslím, že zvláště pro „nevycválané spratky – ADHD“ (nehodící se škrtněte) je daleko důležitější důslednost než tvrdost. Je potřeba nastavit hranice tak volně, abychom je mohli důsledně dodržovat a nezbláznili jsme se z toho. Život není lehký a každý z nás máme jiný start. Musíme to ale brát jako fakt a umět si sami ze sebe udělat i legraci. Zvláště u dětí je také důležité najít něco, v čem mají před ostatními náskok, něco, kde budou cítit svou hodnotu.

Myslím na znevýhodněné děti a jejich rodiče, kteří se bojí, co z nich jednou vyroste. Věřím, že pokud se naučí reálně přemýšlet o svých možnostech a budou krok po krůčku posouvat své cíle, může si jejich energii Bůh použít k oslavě svého království. A pokud je povede jako mě, tak z nich bude třeba i nevycválaný kazatel CB.

Hlavně nezklamat očekávání

Napsala sestra z CB

Byla jsem vymodlené dítě. Zahrnutá péčí, láskou a pozorností rodičů i prarodičů od prvního nádechu. První dítě v rodině po bezmála 30 letech. Když se za 14 měsíců narodil i bratr, byl to nečekaný zázrak a veliké požehnání pro všechny.

Rodiče nás nerozmazlovali, ale věnovali se nám s velikou obětavostí. Měla jsem pocit, že je co splácet. A jak už to starší sourozenci mívají, chtěla jsem dělat věci správně. Ideálně úplně nejlíp, aby měli radost. Abych si jejich lásku „zasloužila“. Abych nezklamala a nezradila jejich důvěru. „Dej na bráchu pozor, víš, jak je divokej. Ty jsi rozumná…“

A rodiče chválili – jak hezky rostu, jak jsem šikovná, jak mi to jde ve škole… Viděli svazující nároky, které na sebe mám, a vnímali, že je pro mne důležité dělat věci tak, jak se má. Léčili to pochvalou a povzbuzením. Jenže efekt byl úplně opačný.

Otázku, co se stane, když něco nevyjde, jako bych si ani nesměla položit, protože „tobě se přece nakonec všechno povede“! Selhání a to, co znamená, vůbec nebylo na stole. Nechcete přece vystavovat milované dítě něčemu, z čeho má evidentně hrůzu. Navíc když to není potřeba, protože opravdu ve většině věcí ve vašich očích vyniká.

Největší ovace jsem doma sklízela se školními výsledky, a tak jsem už v prvních letech školy vsadila na to, že právě odtud může pramenit hlavní zdroj mé vnitřní spokojenosti. Jsem prostě na světě proto, abych byla dobrá ve škole. To potěší nejvíc mě i moje okolí a sklizené ovoce ospravedlní moji jinak naprosto nezaslouženou existenci na světě.

Byla jsem premiant, učení mi šlo celkem bez námahy a odtud nebylo daleko ke skryté pýše. Jsem asi fakt hodně chytrá, když mi to pořád všichni říkají a ve srovnání s ostatními vynikám. Analytické myšlení sice trochu kulhá, ale bez toho se v českém postsocialistickém školství dá docela dobře obejít.

Do ničeho, v čem bych si mohla natlouct, jsem se z preventivních důvodů nepouštěla. Hlavně nezklamat očekávání. Pochybovala jsem o sobě radši předem i tam, kde bych jinak měla nárok na zdravé sebevědomí. Protože co kdyby to nedopadlo? Co pak? Myslet za okraj selhání bylo jako pohled do černé díry.

To, že o sobě nahlas stále pochybuju, jsem brala jako projev vrozené skromnosti. Jako bych tušila, že pýcha hlodá, a tak je potřeba ji něčím utlouct. Hlavně nezpychnout! A protože mě ostatní chválí, musím se shazovat sama, ale dělám to taky tak trochu proto, aby mi to ostatní opět vyvraceli. Bludný kruh. Past na dítě i na rodiče.

Vymotat se z ní mi trvalo roky a nebylo to vůbec bezbolestné. Asi se mi to nikdy vlastně nepodaří úplně. A navíc teď coby rodič vidím, jak těžký úkol to je, učit své děti chybovat. Některé to nepotřebují – mají povahu, která na sebe přehnané nároky neklade. Pro jiné je to ale překážka nad jejich síly, potřebují pomoc.

Nemám recept, jen z vlastní zkušenosti vím, co nefunguje. A snažím se sama na sobě dětem ukazovat, že jsem chybující a že to je normální. Umět se zasmát svým chybám, omluvit se za ně, přiznat, že nevím všechno hned a nejlíp nebo že jsem trapná. On se totiž svět nezboří. A někdy pomůže i upřímně, ale s láskou říct: To se ti moc