Vyrůstal v rodině, kde Boha neznali. Ale Bůh ho znal – a když vzal do ruky kytaru, přitáhl ho k sobě takového, jaký byl – jako rockera. Od té doby Jan Tišer, ať už je v jakékoli hudební skupině, právě skrze tvrdý rock přitahuje své posluchače ke Kristu.

Jsi zpěvák a muzikant. Lidé tě z minulosti mohou znát jako křesťanského „rockera“. Jak ses dostal k hudbě jako takové?

Ten moment jsem nijak speciálně nesledoval. Možná mě k tomu už tenkrát něco táhlo. Ale rodiče mě k žádnému hudebnímu nástroji nevedli. Měli jsme doma gramofon – to byla možnost si hudbu nejen pouštět, ale i vybírat, poslech tak nebyl závislý jen na tom, co se momentálně hrálo v rádiu, což bylo super. Nedávno jsem si desky, na které si pamatuji jako malý kluk, obnovil. Mezi nimi Jirku Schelingera – tam už to tenkrát zavánělo slušným bigbítem.

V rodině nemáš muzikanty?

Děda byl velký muzikant – hrál na harmoniku, tátu učil na bubny a na housle. Táta vzpomínal, jak v rámci skupiny, kterou děda učil, dostal smyčcem po hlavě. Vždy on, ať už udělal chybu kdokoli. Asi ho to od další muzikantské kariéry odradilo – on sám už v muzice nepokračoval.

Jak ses stal rockerem?

Na gymplu jsem si půjčil od spolužáka kazetu Depeche Mode, na jejíž druhé straně bylo album Iron Maden z roku 1988 – a to mě dostalo. Byla to pak moje nejoblíbenější kapela vůbec. Na to se pak začaly nabalovat další věci.

Tím začalo tvoje hraní metalu?

Vůbec ne, to jsem byl jen aktivní posluchač. Aktivním rockerem jsem se stal postupně – lákalo mě něco si zahrát, tak jsem se na nástavbě po gymnáziu začal u nevlastního táty učit na kytaru. Standardně asi muzikanti začínají dřív, ale já to měl takto.

Rocková hudba v sobě má dávku tvrdosti. Musí ji v sobě mít i rocker? Máš ji v sobě ty?

Řekl bych, že ať už je to cokoli, tak by to mělo být spíš opravdové než tvrdé. Zní to jako klišé, ale u člověka to prosákne, pozná se, když se to nějak tváří, ale ve své podstatě je to jinak. Tvrdost s tím asi nemá nic společného.

Vždycky jsi byl křesťanský rocker, nebo byla doba, kdy jsi byl jen rocker?

Byla doba, kdy jsem byl jenom rocker.

Takže jak ses dostal k víře?

Právě skrz tu kytaru. Rodiče se rozváděli prazvláštním způsobem už od mé první třídy, vyrůstal jsem s tátou a s jeho maminkou a tátou a až v dospělosti, na konci gymnázia jsem znovu našel cestu ke své mámě. Rodinou z tátovy strany byla odsuzována, tak jsem k ní nemohl najít vztah. Když dítě dlouho poslouchá, že máma je taková a maková, tak ten názor postupně přijme. Ve svém druhém manželství má máma za muže kytaristu, a protože jsem v té době projevil zájem hrát na kytaru, začal jsem k nim na tajňačku chodit. Táta o tom asi věděl, ale v té době už mi mohlo být devatenáct, tak dělal, že to neví. Máma se už v době mého dětství léčila v protialkoholní léčebně. Když jsem se pak znovu dostal k ní do rodiny, tak mi imponovalo, že si u nich můžu dát cigáro, že s nimi můžu jít do hospody… s tátou jako abstinentem a zarytým nekuřákem jsem takového kamarádského vztahu nikdy dosáhnout nemohl. Nicméně jsem tušil, že to opět spěje k nekontrolované závislosti – když jsem mámu táhl z hospody domů, tak už jsem z toho ani já dobrý pocit neměl. U nich doma byly tahy na denním pořádku. V té době už jsem bydlel sám a k nim jsem pravidelně chodil na návštěvu. Už na schodech, než jsem vyšel tři patra do jejich bytu, byla slyšet hlasitá muzika. Pilo se tam pivo, známí byli se zkušenostmi z kriminálu...

A jednou jsem tam šel – a bylo tam ticho. Jen z kazeťáku někdo mluvil. Dneska bych řekl, že to bylo kázání. Ale tehdy jsem nechápal, co se děje. Řekli mi, že uvěřili, že už mi moje metalová trička prát nebudou. (smích) Byl konec jejich kouření, pití, prostě naráz byli svobodní.

To i pro tebe musel být docela šok…

Byl. Musel jsem se naučit si ty praktické věci zvládat sám, což mělo jednoznačně pozitivní dopad. Už předtím, když mi od města pořídili byt a zrekonstruovali jsme ho, chtěli, abych se osamostatnil. Lákali mě do sboru, ale mně se nechtělo. Až časem jsem jim chtěl vyhovět, tak jsem tam párkrát zašel. Bylo to KS Plzeň, už tenkrát tam byl pastorem Karel Řežábek. A jednoho dne jsem na výzvu, jestli chce někdo dát život Ježíši, tu ruku zvedl. Vnímal jsem, že něco potřebuju. V té době jsem hrál ve dvou kapelách, řekl jsem klukům, že jsem uvěřil a že končím. Když jsem pak později potkal v tramvaji kytaristu a zamával jsem na něj, tak mi pouze ukázal vztyčený prostředníček.

To místo, které patří Bohu v srdci každého člověka, jsem měl potřebu naplnit.

Takže se ti hodně změnil život.

Je to tak. Protože kromě drog jsem jako rocker fungoval ve všem. Včetně divných a pochybných vztahů. Nechci zde říkat klasické křesťanské pojmy o prázdném životě a podobně, ale to místo, které patří Bohu v srdci každého člověka, jsem měl potřebu naplnit.

Jsi kytarista, baskytarista, ale kromě hraní i zpíváš. Co tě baví víc?

Nebyl jsem pořádně ani jedno. Když jsem začal docházet do KS, tak se říkalo: „Uvěřil nám tady novej metalák.“ (smích) Karel se mě snažil dostat do služby, takže jsem tam chvilku cinkal na perkašny, na chrastítka a na tamburínu… což bylo relativně dost pokořující. (úsměv) Zpíval jsem také až později, kdy jsem naopak začal naplno hrát. Před službou v Ram Adonai to bylo v rámci sboru, pak jsme hráli s klukama a pak jsem začal zpívat s Kájou. Basa byla až poslední fáze. Můj nástroj v Ram Adonai byla kytara. V poslední době nástroje relativně hodně měním. Ale nejsem muzikant, není to tak, že na co bych sáhl, na to zahraju.

Křesťanský rock je už tímto hudebním zaměřením ne úplně typická prezentace křesťanů. Jak byla vaše hudba přijímána v prostředí tradičních věřících a jak mezi mladými nevěřícími?

V KS v Plzni tradiční křesťanství nebylo a na Ram Adonai bylo jednoznačně už od počátku vidět požehnání, bylo vidět, že má poslání. Ale už na reakci mých rodičů na moje metalová trička a jejich podsouvání mi brožurek o duchovní nebezpečnosti rocku bylo vidět, že je naše hudba stejně dost mimo většinové představy. Argumentace křesťanů na rock byly leckdy těžce nepodložené – a já jsem věděl, že to takto nemám. Světská rocková hudba byla věc, která do života rozhodně nepatřila. Ale Karel Řežábek měl vždycky pro tyto věci velké srdce a přijímal to s nadšením, i když v rámci staršovstva to vždycky tak jednotné nebylo.

Když jsem začal hledat křesťanské rockery, našel jsem australskou kapelu Mortification – je velice úspěšná a věrně sloužící. Obálka desky se příliš nelišila od ostatních metalových desek – byl na ní motiv lebky a do ní zapíchnuté tři meče ve tvaru tří křížů. A Karla nenapadlo nic lepšího než to CD, které jsem mu půjčil, nechat na staršovstvu kolovat. (smích) Nebylo to přijato úplně nadšeně, ale třeba v mládeží byl po tom obrovský hlad. Znali jsme skvělé kapely typu Otcovy děti s Jardou Svobodou nebo Oboroh – ty patřily k nejtvrdšímu žánru. Ram Adonai tuto sestavu tak trochu doplnil.

Nepřitáhlo to, že se církev se otevřela tomuto druhu hudby, mladé lidi ze světa?

Jednoznačně přitáhlo. Služba Ram Adonai je tomu v různých případech svědkem.

Jak vznikla skupina Ram Adonai?

Můj největší kamarád Michal Homolka se přestěhoval do Plzně, že tu bude studovat. Měl se starat o nějakou babičku, u které měl bydlet. Ale než k tomu došlo, babička zemřela. Michal netušil, kde by v Plzni měl bydlet, a jedna starší sestra řekla: „No, kde bys bydlel, tady u Honzy budeš! Sedí doma sám, aspoň ho pohlídáš!“ (smích) Nejen Michal, ale i Karel malinko znejistěli, ale viděli jsme to jako Boží cestu. Tak šel ke mně bydlet. Měl jsem tehdy doma ceněné vinyly Iron Maiden a Metallicy. Dneska bychom to asi neudělali, ale tehdy jsme to vzali a hodili do popelnice – ta doba prostě byla taková. Michal hrál na kytaru a měl nějaké nápady z muzikantské biblické školy, já už jsem také nějaké zkušenosti měl – a začali jsme mluvit o tom, že uděláme kapelu, která bude fungovat a ponese Ježíšovo jméno. Oslovili jsme basáka Jirku Vinše, kterého jsem znal již ze starého života. Dan Vilášek hrál tehdy na bicí v klatovském triu Back Home. Pak jsme hledali někoho na zpěv. Chvilku s námi byl na postu zpěváka Honza Šimon. Pavla Peggyho Bečváře, skvělého muzikanta, jsme získali později. Přes tyto porodní bolesti tři čtvrtiny kapely zakotvily v mé garsonce, kde jsme řadu let spali, fungovali, žili, sdíleli svoje špatné i světlé chvíle života – a bylo to velice výživné období.

Takže místo jednoho, kterého ti tam chtěla vnutit nějaká tetička ze sboru, jsi měl v bytě skoro celou skupinu.

Ano, je to tak. Trvalo to asi 2 roky od roku 1995 a o rok později jsme už měli repertoár. Salesiáni tu dělali festival s názvem Plzeňská hudební žízeň. Tam jsme vystupovali poprvé a velmi se to líbilo. To byl start – a pak už to jelo. Jezdili jsme po celé republice, vydali jsme tři desky, měli jsme v rámci každé desky čtrnáctidenní turné, působili jsme na festivalech… byla to full služba se vším všudy.

Co si z působení skupiny Ram Adonai neseš v životě s sebou jako svůj osobní poklad?

Můj osobní poklad je ta komunita, kterou jsme vytvořili, a skutečnost, že jsme spolu byli schopni fungovat. To pro mě bylo nejdůležitější. Ty vztahy z velké části zůstaly doposud, vznikla z toho životní přátelství. Doteď jsme z toho období schopni čerpat. To, že to byl úspěch, že jsme měli plné sály, lidé tančili a křičeli – to je vedlejší produkt, o kterém můžeme říct: ok, zažili jsme si to.

Mnozí nedávali to, že do metalu cpeme křesťanství.

Skupina Ram Adonai byla aktivní poměrně dávno. Potkáváš ještě nějaké její fanoušky?

Legrační zážitek jsem měl v Náchodě, kdy jedna sestra, myslím, že se jmenovala Maruška, šla za Karlem a povídá: „A co vy v Plzni? Vy jste tam měli ty Ram Adonai, je to tak?“ A Karel povídá: „No jasně, tady Honza tam hrál.“ Ta sestra se na mě dlouze podívala a prohodila něco jako: „Opravdu?“ Prý jsme byli takoví mladí kluci, že na nás jako holky koukaly. Uvědomil jsem si, jak ten čas letí. Ale na Spotify má do dneška Ram Adonai dvojnásobek posluchačů než naše současná kapela, takže ten odkaz tam pořád je. V době, kdy jsme hodně hráli, jsme měli festival v Říčanech u Prahy. Tak to tam zaujalo, že tam vznikl pankáčský festival Anti Ram Adonai party. Měl několik ročníků. Možná jsme někoho naštvali. (úsměv)

Čím? Byla v tom žárlivost nebo jim vadil Bůh?

Myslím si, že mnozí nedávali to, že do metalu cpeme křesťanství.

Proč skupina skončila?

Každá věc si nese i tu pragmatickou pracovní část. Já jsem tu činnost ukončil v roce 2001, kdy jsem si myslel, že mám dělat něco jiného. Sloužil jsem ve Filii. Ram Adonai pak víc fungovala v rámci republiky, došlo tam k výměně několika muzikantů a scházet se z různých míst v republice je pro fungování kapely velmi náročné.

Zmiňuješ skupinu Filia. Běžela souběžně s Ram Adonai?

Ano, Filia pod vedením Karla Řežábka fungovala už předtím. Byly to neděle plus zkoušky. I kvůli tomu, že jsem chtěl naplno hrát, jsem ale tehdy šel do Ram Adonai.

Aktuálně jsi členem skupiny Filia. Koncertujete, nebo hrajete jen v rámci bohoslužeb?

Nedávno jsme byli na akci Smíření na Bílé hoře, hrajeme na různých akcích v rámci Karlovy služby.

I skupině Filia vyšla CD. Kolik jich má?

Altový hlas jsem zpíval tuším na pěti CD. Na posledním jsem přispěl hlubokým tónem baskytary a od zpěvu jsem upustil, protože dohromady se to moc nedá. Baskytara je pro mě se zpěvem náročnější než normální kytara.

Na čem teď pracuješ? Co chystáte do budoucna?

V současnosti působím ve Filii a v kapele, která se jmenuje Safenat Paneach, ve které Michal Homolka hraje na kytaru, já na basu, Petr Wagner, dříve kapely Noi a Goro, píše básně, dělá v rádiu pořady, je známý hudební kritik, zpívá a hraje na kytaru. A Honza Hrivňák ze skupiny Povodí Ohře tam působí jako bubeník. Pracujeme na třetím albu. Teď je už nahrané ve fázi mixu, kdy se dává na nosiče.

Safenat Paneach je egyptské jméno Jákobova syna Josefa. Proč jste si ho vybrali?

Ano, je to tak. Nechci se dotknout Josefa, ale pro kapelu to není nejlepší jméno. Strašně špatně se pamatuje. Lidé ten název do pěti minut zapomenou. Jednou jsme měli koncert v klubu Lampa a někdo se tam zeptal, kdo to hraje. Ten člověk se otočil na plakát a řekl: „Sejfnot pínyč.“ (smích) Takže udělat komplikovaný název – to se nám povedlo. Jméno Safenat Paneach má dva smysly. První je „Zachránce světa“ – faraon tak nazval Josefa, který mu zjevně vytrhl trn z paty v době krize, kdy pravděpodobně zachránil desetitisíce lidí před smrtí hladem. Ale co se mi líbí víc, to jméno souvisí se schopností Josefa vykládat sny a znamená „Ten, který odkrývá skryté věci“. První dvě desky se odvíjely od textů katolických bratrů Ivana Magora Jirouse, Jana Zahradníčka a Jana Skácela. Nejsem velký čtenář básní. Tyhle básně možná dnes nejsou čtené a odkrýt je formou muziky mi přijde smysluplné. Poslední deska už má všechny texty Petra Wagnera, takže je to výhradně autorská tvorba – o to větší radost máme. Je v nich velký prostor pro přemýšlení.

Jak dlouho Safenat Paneach působí?

Od roku 2014.

Co všechno pro tebe znamená hudba ve tvém vztahu s Bohem?

Těžká otázka. (smích) Jsem přesvědčen, že hudba, jakákoli, je Boží dar. V devadesátých letech mohlo být pro kohokoliv to rozlišování, jaká hudba se smí poslouchat, a jaká ne, svazující. Proč bych se ale kvůli něčemu, co nám Bůh dal k radosti, měl trápit? Myslím, že prospěch, nebo nebezpečí, které nám poslech hudby může přinést, si umíme zhodnotit každý sám. Pro mě je osvobozující vidět, jak jsme různorodí. Bůh vnímá každého člověka jedinečně. Hudba dává možnost člověku projevit se a projevit tak i Boží tvořivost.

V čem je pro tebe největší přínos hudby do tvého života?

Že jsem tam s těmi lidmi. To je pro mě nejdůležitější. Je fajn užít si koncert, ale víc mě těší cesta tam a nazpátek. Jsme vůči sobě hodně otevření, neexistuje moc míst, která bychom si nechávali pro sebe. Z toho čerpám.

Hudebníci v církvi docela často řeší otázku, jestli je důležitější srdce – upřímnost před Bohem, nebo profesionalita – kvalita zahrané hudby. Jak to vidíš ty?

Upřímnost „vocamcaď pocamcaď“. (smích) Jako muzikanti samozřejmě hodnotíme, co slyšíme. Ale důležité jsou pro mě oba aspekty. Pozná se, jestli je ta pozice tvrdého rockera hraná – tím, jak se oblékám, jak vypadám, co hraju, co poslouchám, nebo jestli si na nic nehraju. To není jen v hudbě, to je i v životě, v práci. A souvisí to s kvalitou. Jestli chci někoho oslovit, musí tam být obojí.

Kde je ta nebezpečná hranice, kdy služba hudbou přestává být službou?

Nevím, jestli jsem schopen na tohle odpovědět, jestli už sám nejsem „hnutej“. Nechci v tom to nebezpečí hledat. Znamenalo by to hlídat se. Důležité pro mě je, abych když se večer podívám do zrcadla, mohl říct: „Hele, Honzo, nějak jsi to dal. Tohle příště můžeš udělat jinak nebo líp, ale dal jsi to. Nemusíš se za sebe ten dnešní den stydět.“ To mi jako denní cíl přijde dobré. V tom chci zůstat. Člověk na sobě pozná, že něco nehraje. To ale souvisí se vším – v hraní, při práci, v rozhovorech se ženou. Nechci v tom hledat hranice. Chci, aby v tom, co jsem schopen ovlivnit, byl Boží záměr.

Mluvíš o své ženě. Petra je zpěvačka ve skupině Filia. Co za přínosy a břemena s sebou nese společná služba manželů?

Není to služba, která by nás velmi časově omezovala, takže to zvládáme dobře. Řešíme, čím se pojede, když někde hrajeme, užíváme si společenství a je to zase jiné než náš denní rodinný život.

Je váš domov naplněn zpěvem a hudbou, nebo doma od hudby „odpočíváte“?

Moc ne, děti jsou v pubertě, takže si myslí, že se zpěvem doma ztrapňujeme a podobně. (smích) Také jsou žánrově trochu jinde.

Vidíš se v nich, nebo jsi měl jinou pubertu?

Někdy si říkám, že jsem to tak měl taky. Vím, že to působí trochu nevýchovným dojmem, ale co nadělám. (smích)

Když se ohlédneš za prožitými léty… Bylo pro tebe vždycky nejdůležitější to, co dnes – moct se na sebe večer podívat do zrcadla?

Nebylo. Asi jsem do toho dorostl zkušenostmi s kluky z kapely. Táhne nám na padesát, už to není legrace. (úsměv) Člověk si víc uvědomuje, jak důležité je být s lidmi, se kterými mám vztahy, rád.

Za co jsi při pohledu zpět nejvděčnější?

Jsem vděčný za to, že mi bylo umožněno všechno to, o čem jsme tady spolu už mluvili. Je to obrovská milost. Jsem vděčný, že pořád tu možnost zahrát si mám.

Je něco, za co Bohu děkuješ denně?

Za to, že jsme se do toho dne mohli probudit.

Kdy ses nejvíc mýlil?

Zažil jsem hodně mýlek v raném období mého života s Bohem – že všechno musí být jasně dané a pojmenované. Ale tak to není. Je a bude hodně věcí, kterým nikdy nebudu rozumět – a je to tak v pořádku.

Na co se vždycky nejvíc těšíš?

Až s kluky někam vyrazíme. Na společný čas.

Na co se těšíš teď?

Teď si užívám počasí. Zrovna teď jsem ve fázi jakéhosi nicnedělání a těší mě to. (úsměv)

Možná se právě teď nějaký mladý křesťanský muzikant rozhoduje. Povzbuď ho (nebo odraď) do cesty, kterou ty sám jdeš…

Nedávno se na mě obrátil jeden bratr – že zná nějakého křesťanského zpěváka, který hledá kapelu, tak jestli by nemohl zpívat u nás. To je naivní představa lidí, kteří nevědí, jak to funguje. Nejde říct: „Petře, už jdi pryč, tady někdo přišel.“ Můžu říct jen: „Super, ať hledá.“ Taky jsem hledal. Taky naivně. Dal jsem si do hudebnin inzerát, že křesťanský muzikant hledá… Ozvaly se mi i velmi podivné existence, jeden z nich jako svoji referenci řekl, že skvěle umí texty o mrtvých dětech. Nese to s sebou rizika, ale důležité je něco udělat, cokoli – a ono se něco stane. Nejde si jen něco vysnít, je to stejná práce jako cokoli jiného. Jen – a to se ne vždycky daří – to není dobré tlačit ze svých sil.