… k stáru jako když najdeš. Nebo taky ne. Ale za ohlédnutí za dětstvím to rozhodně stojí. Zvlášť když se zážitky z dětství promítají do našich vlastních rodičovských kauz.

Rodiče se se mnou nemazlili

Napsal RaN

Na chalupě bylo fajn. Jezdívali jsme tam celá rodina a my, děti, jsme si to venku vždycky užily. „Musíte být ale za světla doma!“ říkávala vždycky maminka a přidala citaci Erbenovy Klekánice. Zabíralo to. Až jednou jsme se venku nějak zapomněly. Mohlo mi být tak pět. Viděl jsem ji první. Tu postavu na cestě. Měla hlavu zamotanou do pytle, takže jí nebylo vidět do obličeje, a vydávala chraplavé zvuky. Byla fakt divná! Šinula se k nám, celá podivně zahalená, v jedné ruce hůl, ve druhé zvonek. Sotva došla dost blízko na to, abychom ji dobře slyšely, začala hartusit: „Už máte být dávno doma! Maminka na vás čeká!“

*

„Nepůjdeš ven! Neumyl sis holínky!“ Povel byl jasný. Táta zrovna v předsíni luxoval, ale to nic neubralo na váze pronesených slov. S tátou se nevyjednávalo, tátovo slovo se vždycky muselo splnit. Sebral jsem tedy holínky a rychle je umyl. „Už můžu jít?“ zeptal jsem se a ukázal je tátovi umyté. „Ne, jsou mokré,“ řekl stručně a luxoval dál. Na chvilku mě zaplavila vlna bezmoci, ale pak přišel nápad: podržel jsem holínky u výfuku z vysavače – a během chvilky byly suché. Znovu jsem je ukázal tátovi. A ten velký, neomylný táta s údivem řekl: „Jak jsi to tak rychle dokázal?“ Pochválil mě a pustil mě ven.

*

Stál jsem u vchodu do sálu našeho sborového domu a sledoval jsem našeho kazatele. Lidé si vždycky podali ruce, když se setkali nebo loučili, ale on ne. On toho člověka objal. Bylo to divné. Doma jsem to neviděl. Mazlili jsme se, když jsem byl tak malý, že si to už ani nepamatuju. Postupně doteky ubývaly. Vlastně jsme se vzájemně nedotýkali – a mně to přišlo normální. Výjimku tvořily chvíle, kdy přilétla facka nebo nějaký ten pohlavek. A teď jsem se díval na kazatele, kterého jsem měl rád, jak lidi objímá. I mě vždycky objal a uvnitř mne se cosi dělo. Začalo mi to být milé. Když jsem si pak jednou přečetl knihu „Potřebuji tvou lásku“, tak jsem to pochopil. Pochopil jsem, že i rodiče dělají chyby.

*

Měli jsme návštěvu. Seděli jsme u oběda a já se všemožně snažil získat jeho pozornost. Provokoval jsem, jak se dalo, dělal jsem srandičky. Moc jsem stál o kamarádství toho o čtyři roky staršího kluka. Chtěl jsem, aby si mě všimnul, aby mě ocenil a aby mě přijal. Jenže jeho zajímala spíš moje starší ségra, což jsem tehdy nedovedl pochopit. Dělal jsem všechno pro to, abych ho něčím zaujal – až toho měl táta dost a přede všemi mě ztrapnil. Bylo to drsný. Ten pocit ponížení a křivdy se do mě zaryl hluboko.

*

Bylo mi třináct, když táta začal podnikat. Do té doby byl čas strávený s ním vzácností, ale od této chvíle jsem s ním prakticky nebyl. Ze vzácných chvil se staly chvíle výjimečné. „Máš skvělýho tátu!“ říkávali mi lidi, ale i starší kluci, kteří se s ním setkali třeba ve svazarmu, kde pořádal akce pro mladé. Záviděl jsem jim, že s ním mají dobrý vztah, protože já jsem s ním tak dobrý vztah neměl. Teprve až jsem dospěl a začal jsem se aktivně zajímat já o něj, se náš vztah proměnil. Jo, je fajn, ale až na záblesky zůstává pořád na povrchu. K „tělu“ si nikoho nepřipouští.

Taky jsem byl uzavřený. Otevřelo mě až pravidelné setkávání malého formátu v církvi. Pak další skupiny a terapeutický výcvik.

---

Je to dávno, kdy byly všechny tyto vzpomínky přítomnou realitou – sám už jsem několikanásobným otcem. Je to dávno, ale žádnou z těchto situací jsem za ta léta nezapomněl. To, že ta osoba na potemnělé cestě vypadala trochu jako naše máma, ale chovala se jako čarodějnice – a já si ještě dlouho potom myslel, že to máma dokáže – proměnit se z hodné maminky na zlou klekánici.

To, jak moc důležitá pro mě tehdy byla tátova pochvala za nápad, jak vysušit holínky, a jak mi pomohla získat sebevědomí. To, jak lze někdy v rodičovské roli přestřelit a přísnost vůči dětem přehnat. Teď už to jako rodič vím – tak to sichruju a opakuju jim, že pokud budou mít ten dojem, že jsem vůči nim něco přehnal, ať přijdou, že se omluvím. A ony chodí a čekají omluvu (protože fakt nechápou, že mám pravdu). To, jak důležitý je dotek. – Tak své děti objímám. Když se loučíme a odchází třeba do školy. Když jdou spát, dcery si přijdou pro pusu a objetí, syn pro objetí a přání na dobrou noc. A začal jsem objímat i své rodiče.

A čas s mými dětmi? Nerady doma pracují, asi jako všechny děti. Tak pracujeme spolu. „Nejdřív povinnosti, potom zábava,“ říkávalo se u nás, když jsem byl malý, a říkává se to i teď u nás tak často, že děti už to mají v krvi, takže se to bezpochyby bude říkat i v budoucnu u nich doma. Ale často jde práce stranou a jedeme na kola, na výlet nebo hrajeme hry, sledujeme filmy… nebo jen tak klábosíme.

Vždyť děti jsou s námi jen na chvíli. Až vyrostou, tak už to nikdy nedoženeme.

Odpuštění

Napsala sestra z CB

Když jsme si na procházce povzdechli, že máme hlad, vytáhla maminka s úsměvem z tašky pečlivě připravenou svačinku. Chodila do práce, vařila, prala, starala se o své i tátovy rodiče, pomáhala nám s úkoly… Zpětně viděno neměla skoro kdy vydechnout. A přesto jsem neměla v dětství pocit, že by na nás neměla čas nebo že by jí bylo kvůli nám cokoli zatěžko. Cítila jsem se milovaná a cítila jsem i vzájemnou lásku a respekt mezi svými rodiči.

Pak byly ale také chvíle, které jsem se snažila vytěsnit, a když to nešlo, tak je aspoň v mysli přehlušit vcelku funkční mantrou „…ale máme se rádi“ nebo „jiné děti nemají tak hodné rodiče jako já“. Byly hádky, byl křik a nadávky, byly situace, kdy si máma vytáhla ze skříně kufry a začala si balit věci, že se stěhuje pryč. Rozvod bylo slovo, které někdy jen viselo ve vzduchu, jindy se zhmotnilo ve zbraň, která létala vzduchem a kosila naše dětské duše hrozbou totální prázdnoty. Byly chvíle, kdy jako by nás v zatmění mysli vůbec nevnímala. Proměnili jsme se s tátou v nepřátelské cizince, kteří ji vězní v kolotoči stresu a povinností. To my můžeme za její trápení a bolest. Možná lepší, kdybychom nebyli.

„Ty nejsi naše máma, budu mluvit jen s ní, až se vrátí,“ křičela jsem jednou na ni v záchvatu beznaděje. Někdo musel ty dvě maminky od sebe oddělit, protože v jedné osobě nedávaly smysl.

Všechno se dalo vydržet – i když to nedávalo smysl, i když to bolelo, i když nikdy nezazněla omluva nebo vysvětlení. Proboleli jsme se přes tyhle temné dny a přehoupli se do světlých. A pak zas. A zas.

***

S tapetou šťastného dětství v milující rodině jsem dospěla a vdala se. Roky trvalo, než jsem pochopila, že není potřeba přetírat vzpomínky na růžovo ani dělat, že se některé věci nikdy nestaly. Pak přišla na řadu bolest a hněv a lítost. Na mámu, za to, jak nás zraňovala, na tátu, že neuměl situace líp řešit a pomoct ve chvíli, kdy jsme ho potřebovali my i máma. Na sebe za to, co jsem měla udělat a neudělala, i za to, co jsem udělala a nikdy dělat neměla. A pak přišlo odpuštění. Opravdové. Přijala jsem nás takové, jací jsme, se vším, co jsme udělali. Bez výčitek, s pokojem v srdci. Ani já nejsem máma bez chyb a slabých chvilek. Modlím se za to, aby mi moje děti jednou dokázaly odpustit. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim samým.

Zapomenuté dítě

Podle autentického vyprávění napsala Eva Čejchanová

Venku byla tma jak v pytli a Anička stála před sborovou budovou úplně sama. Dětské setkání dávno skončilo a všichni už byli pryč. Akorát ona pořád ještě stepovala u silnice. Nikdo tam na ni nečekal. „To je divný,“ říkala si, „kde ten táta může být?“ Čas ubíhal a Ančí už zábly nohy. „Co když tady zmrznu?“ Hlavou jí projela scéna z Mrazíka: Je ti teplo, děvenko? Ale věděla, že sem Mrazík nepřijde, protože holky ve škole říkaly, že ten je jen v Sovětském svazu. Ta představa byla hrozná. Bylo třeba se rozhodnout. Bylo jí už šest, už je velká holka, tu cestu domů přece zvládne!

„Tati, tatíííí, já jsem celou cestu utíkala!“ hlásila hned, jak se celá uřícená objevila ve dveřích. „Nezastavila jsem se, fakt tatííí, skoro vůbec.“ Běžela nejdřív po ulici dolů z kopce, pak celou cestu přes staré město, pak zase do kopce ven z města k výpadovce, pak kolem stanice, která už byla ve volné přírodě, a poslední úsek úplně potmě po cestě na samotu. Nic tam nesvítilo! Nic! A zvládla to! Stála mezi futry a zářila hrdostí.

„No, to je dobře,“ spokojeně a naprosto klidně konstatoval otec, jako by noční orientační běh na víc jak tři kilometry byl pro šestiletou dceru ta nejběžnější porce denního pohybu. Zapomněl na ni, no. Třetí dítě – to už je docela normální, že chlap občas zapomene, ne? Ještěže to ani nezjistil, zbytečně by měl nervy, kdyby se tam pro ni nakonec rozjel a už by ji tam nenašel. Pamatovat si pro příště – hlavně zůstat v klidu. Jak je vidět, Pán Bůh ta děcka chrání a holka si umí poradit. „Tak to má být, jsi přece taky Otec, Bože. Tak děkuju, že mě chápeš.“

---

„Vezeme ti dceru,“ ozval se Honza a lehce na Annu mrknul. Bylo za tím nevyřčené: „Nechybí vám, náhodou, jedno dítě, sestro?“ Z auta vyskočila Anina nejmladší. Anna na ně nechápavě koukala. „Tu měl přece po akci vyzvednout děda…“

„Jéje, já na ni zapomněl,“ ozval se odkudsi zezadu hlas a posléze se vynořila i postava. „Ale ona by se neztratila, že ne, Amálko? Má to v genech!“ dodal zvesela a šel si po svých. Anna zůstala stát s pusou otevřenou a nevysloveným, leč na obličeji velmi čitelným, vševyjadřujícím „He??“. K lehkému závanu dávné hrdosti, že tu cestu zvládla sama, přibyla vichřice mateřského zděšení. Jak může chlap někde zapomenout dítě? Při představě, že je to cesta na tutéž samotu za městem jako před třiceti lety, akorát ne tři, ale skoro pět kilometrů daleko z místa opuštění, a že se jedná o její vlastní dítě, se zmohla jen na hlasité: „Bože!“

„A navíc,“ ozvalo se pro změnu kdesi zepředu, „přece tam byli Daňkovi – a Zajícovi – a Liškovi – a Čejkovi… vždycky by se o ni někdo postaral.“

„Bože, ještěže jsi taky rodič, chápeš matky, viď? Tomuhle se tady na zemi říká ‚bezpečné prostředí církve‘… Co Ty na to?“

A nezapomeň se ozvat!

Napsala Eva Čejchanová

S báglem přes rameno, ve kterém kromě asi pěti kil jídla samozřejmě nechybělo několik nohavic maminčina domácího štrůdlu, v teniskách, minisukni a džísce jsem se ve dveřích loučila s rodiči. Pusa, křížek, záhlavec. Bez toho by to nešlo. Pusa – abych nezapomněla, že mě mají rádi, křížek na čelo – abych nezapomněla, že se za mě modlí, a záhlavec – abych nezapomněla na dobré vychování.

„A nezapomeň se ozvat, jak jsi dojela!“ dodala rázně máma. „Tati, prosím tě,“ povzdechla jsem si trochu otráveně, „uklidni mamku.“ Mávla jsem oběma a vyrazila. Čekalo mě deset hodin cesty. Jen deset. V opačném směru to je třináct. Na koleji budu kolem jedné v noci, vrátná soukromé hovory nepovoluje, takže bych stejně mohla zavolat až zítra z budky. Jaký to má smysl?

Táta vždycky bral věci nějak lehčeji. Je ti osmnáct, jsi dospělá, zodpovídáš si za sebe, dělej, jak myslíš, tečka. Máma potřebovala hlášení o pohybu a ujištění o všech dojezdech. Až budu mít děti, možná jim budu jako máma péct na cestu štrůdly, ale v tomhle budu jako táta – budou mít svobodu, důvěru a volnost!

---

„A nezapomeň se ozvat, až dojedeš!“ objala jsem syna a za chvíli se mi s báglem na zádech, plným dvaceti deka vypraného oblečení, pěti kil jídla a dalších pěti výpočetní techniky, ztratil v útrobách vlaku. Čekalo ho pět hodin cesty.

Bylo devět. Už dávno měl být na koleji. Nebudu stíhačka a dám mu ještě půl hodiny. Půl desáté… to ten bágl vybaluje nějak dlouho. Kdyby mi poslal jen „OK v Brně“, tak by mu to přece nic neudělalo a mohl by pak vybalovat do noci. Nebo měl cestou nějaký problém. Co když ještě vůbec na kolej nedošel? Půl pět. „Dojels dobře?“ žádná odpověď. Tři čtvrtě. Něco se mu stalo. Zavolám. Účastník nedostupný! „Bože!“ Vlakové neštěstí! Mobil je na šrot! Tak ne, na internetu nic o havárii na té trati není... Deset. „Bože, prosím, ať se mu nic nestalo!“

Čtvrt na jedenáct. Asi deset ztracených hovorů. Je to zbytečné, ale nemůžu si pomoct. Co se mu mohlo stát? Přece kdyby ho přepadli, tak by to někdo musel vidět! Aspoň z nemocnice by mi volali, ne? Jenže kdyby ho trefil meteorit a upadl by někam do křoví, tak tam leží ještě teď! To je jedno, že se to stane jednou za život jednomu z 1,6 milionu – i ten jeden má matku! „Bože, co mám dělat??“ Věděla jsem to hned.

Cink. Esemeska! „Vše OK. Vybitá baterie.“

–

„Mami, promiň.“ Bylo potřeba vrátit se k té větě. Pamatovala si ji. I po tolika letech, ve kterých jsem už při každém dojezdu posílala zprávu a ode všech, kdo odjížděli ode mne, jsem ji požadovala. „A to nevíš, jak jsem ráda, že jsem celé ty roky nevěděla, že po půlnoci chodíš tři čtvrtě hodiny tmou kolem přehrady. Když jsme tudy šli po promoci, tak se mi udělalo zle.“

„Bože, děkuju. Za vše… i za to, že nevím, kudy můj syn chodí na kolej.“