Při dlouhodobém pozorování intimních vztahů lze identifikovat přirozené fáze blízkosti a vzdálení se. V obdobích blízkosti zdůrazňujeme vše, co máme společné, a ze vztahu odvozujeme podstatnou část identity. Rozumíme si, vztah nám dává smysl a jsme vyladěni jeden na druhého. Čerpáme i dáváme současně. Zároveň se ztrácí naše odlišnosti a chybí konflikt. V obdobích vzdálení se zdůrazňujeme každý svou osobitost. Hledáme, kým jsme bez toho druhého. Je to období konfliktu a krize, kdy opakovaně narážíme na své odlišnosti.

V nejlepším možném příběhu, který můžeme žít, následuje po vzdálení se opětovné hlubší sblížení. Jedno tělo tvořeno dvěma osobnostmi ve svobodné oddanosti. V tomto smyslu je vztah po krizi lepší a pevnější. Má příběh, který stojí za to vyprávět. Ne všechny příběhy však k tomuto vyvrcholení dojdou, kvůli překážkám na cestě. Jednou z častých je zamilování se do jiné osoby. Může mít podobu platonických fantazií, flirtu, jednorázové aféry i dlouhodobého vztahu. Nejde jen o sexuální přitažlivost. Ve vztahu zkouším alternativní role a vzorce chování a zjišťuji, že s novým partnerem mohu být jiným člověkem. Je mi průvodcem životní změny, kterou celou svou bytostí toužím a musím v určitém věku udělat.

Co mohou partneři dělat, když se období vzdálení se projevilo nevěrou?

Pravdivost: Neříkáme si pravdu, někdy záměrně lžeme, ale většinou ani pravdu neznáme. Příkladem falešné představy je věta: „Chci, aby se mi vrátil, aby to bylo jako dřív.“ Proč bych měl chtít zpět stav, který krizi vyvolal? Je pravdivější vyjádřit touhu: „…aby se naše cesty v budoucnosti opět potkaly.“ Takováto představa přesněji odráží to, že před oběma je cesta změny. Je to výzva pracovat pravdivě každý sám na sobě: odhalovat hodnoty, které se mi staly modlami, a lži, kterým věřím; znovu otevřít svůj vztah k rodičům a minulosti; aktualizovat a obnovit víru a formulovat nový směr v životě; činit pokání; oplakat ztrátu a vyjádřit hněv, stud a další emoce. K hledání pravdivého příběhu se mi hodí parťák v podobě přítele, duchovního nebo terapeuta.

Umírněnost: Je protiváhou pravdivosti. Víme, kdy a o čem mluvit tak, abychom nerozeštvávali rodinu a komunitu jeden proti druhému. Stačí mi pár důvěrníků, abych nepomlouval druhého. I výčitky a přílišná „rádoby upřímnost“ ve vztahu k partnerovi je devastující. Umírněností dávám druhému i sobě prostor ke změně.

Nadhled: Brát všechny absolutní výroky (své i partnerovy) pouze jako hypotézy, které v danou chvíli krize vyjadřují rozpoložení mluvčího, ale nemají trvalou platnost. Pokud muž o své ženě řekne, že už ho fyzicky nepřitahuje, vyjadřuje to momentální zkušenost, ale neznamená to, že je to daná věc. Fyzická přitažlivost je mnohem složitější než ideál krásy a po vyřešení vztahového konfliktu a dalších změnách se může situace výrazně změnit.

Bezpečí: U vyhrocených střetů potřebujeme nejprve zajistit bezpečí. Oddělený život po omezený čas může bezpečí pomoci, snížit míru každodenního konfliktu a otevřít prostor, který teoreticky umožňuje odpuštění. Nebezpečí oddělení je v tom, že druhý zůstane v naší mysli jen jako realitě se vzdalující fantazijní postava a propast mezi námi se tím naopak zvětší.

Milost: Při doprovázení manželských párů na mě dolehla realita Boží milosti tváří v tvář naší neschopnosti mít citlivou dynamiku vztahu zcela pod kontrolou. Byly chvíle, kdy byl jeden z partnerů připraven přijmout druhého, ale druhý připraven nebyl, a po čase si pozice vyměnili. Okénko příležitosti, kdy jsou oba zároveň připraveni si důvěřovat a potkat se v pravdě, je zázrakem.