Staršovstvo - lidské vedení ve službách Krista

Čas od času se dostávám do úzkých, když mám lidem, kteří nejsou z církve, vysvětlit, kdo že to vlastně jsme. Důvodem je terminologie. Možná si to někdy ani neuvědomujeme, ale v sekulárním světě mají slova jako sbor, dorost, mládež, besídka, předseda, tajemník nebo člen svůj specifický význam, který se týká spíše politiky, sportu, případně spolkového života. Proto někdy lidem mimo církev chvíli trvá, než si tyto výrazy osvojí v církevním kontextu. Jedním z dalších zvláštních slov je staršovstvo. Když mi bylo zhruba 10 až 15 let, výraz staršovstvo mi dával smysl, protože to naznačovalo někoho, kdo byl starší – tedy každý, kdo měl nad 40 let. Kdo měl nad 50, byl starý, nad 60 pak stařec a nad 70… pro takový věk už jsem ani neměl pojmenování. Protože tehdy ve staršovstvu byli většinou lidé od 40 výše, neměl jsem pochyb, proč církev volí takovýto název. Staršovstvo jsem vnímal jako skupinu starších nebo starých pánů, kteří vedou sbor. Důležité bylo, aby na to měli věk. Občas se mezi nimi vyskytl někdo mladší, ale když jste na základní škole, i třicátník je starý.

Teď je mi 55 a až tak starý se necítím. Navíc mi během života v církvi došlo, že starší neznamená starší věkem, ale že se jedná o překlad slova „presbiteroi“, které znamená jak stařec (např. Sk 2,17), tak starší v našem smyslu (např. Jk 5,14). Jedním z důvodů prolnutí těchto dvou významů může být předpoklad pisatelů Bible, že kdo je starší věkem, má mít jistou moudrost, která mu dá mandát být starším pro vedení sboru. O přesný překlad slova ale v tomto článku nejde. Důležitější je otázka, k čemu máme ve sborech starší a jaký je jejich úkol.

Pokud bychom měli na tuto otázku odpovědět jedním slovem, pak bychom zřejmě řekli, že staršovstvo má vést sbor. To je jistě pravda, ale dovolím si položit provokativní otázku: Co by se změnilo, kdyby váš sbor vedli lidé, kteří mají pevný charakter, dále zkušenosti s vedením, jsou obětaví, jen nesplňují „drobný detail“ – nevěří v Krista? Čím by se jejich styl vedení lišil od vedení těch, kteří v Krista věří?

Když jsem se stal správcem sboru a později předsedou Rady CB, uvědomil jsem si, že se musím někde dovzdělat ve věcech vedení. Problém je a byl, že křesťanských knih o vedení v našem jazyce moc není, proto jsem sáhnul i po sekulárních autorech a pár knih přečetl (např. S. Covey, S. Sinek, J. Maxwell). Moje největší překvapení bylo, že všichni tito autoři v podstatě opakovali to, co učil nebo svým příkladem ukázal Ježíš. Tedy že klíčový je ve vedení pevný charakter, že správný vedoucí vede skrze službu a oběť, že se máme těm, které vedeme, snažit především porozumět atd. Nestačilo by tedy, aby se staršovstvo řídilo těmito moudrými radami? Nestačilo, protože to, vedení sboru se liší od sekulárního světa v tom, že do příběhu vstupuje ještě jeden člen staršovstva, který je nevolený, neviditelný a přitom nejdůležitější. Asi nemusím psát, koho mám na mysli.

Na jednu stranu má staršovstvo, stejně jako jakýkoli jiný orgán vedení sboru, respektovat některé moudré zákonitosti ve vedení, zároveň se neustále musí otevírat vanutí Božího Ducha. A to bez Krista nejde. Proto starší musí být nejen věřící, ale s Kristem ve svém životě počítat a žít. Pokud tedy není staršovstvo ve své podstatě stejný řídicí orgán jako jakýkoli jiný řídicí orgán ve světě, má vést neustálý zápas, který se dá shrnout do jediné věty: Co chceš Pane, abychom jako sbor dělali?

Vím, že tato věta pro mnohé zní jako fráze, ale není tomu tak. Je totiž velmi snadné upadnout do stylu řízení, který vlastně až tak moc Pána Boha nepotřebuje a který se postupně scvrkává na zajištění nezbytných oblastí nutných ke sborovému provozu. To je jistě potřebné, ale od staršovstva se očekává víc. Někde jsem četl, že definice šílenství je, chtít změnu a zároveň dělat věci stejně. Jedna z otázek pro starší by proto měla být, zda sbor někde změnu nepotřebuje, a pokud ano, co by se mělo změnit. Možná namítnete, že váš sbor změny nepotřebuje. Ano, některé sbory mi připadají, jako by nesprávně interpretovaly verš „Já jsem stejný včera, dnes až navěky“. Jenže pokud považujeme církev především za živý organizmus, nikoli jen nebo především za organizaci, pak jako každý organizmus určitými změnami procházet musí. Už třeba jen proto, že lidé, se kterými pracujeme, se mění. Do sboru přicházejí noví lidé, mění se výzvy doby okolo nás, mění se duchovní klima ve společnosti atd. A na to všechno moudré vedení sboru prostě musí reagovat. Bez naslouchání neviditelnému členu staršovstva, spojenému s odvahou ke změnám, buď uvízneme v pasti nic neměnit, nebo naopak měnit, ale nemoudře, překotně, bez reálného dopadu do života lidí.

Co tedy vnímám jako klíčové pro chod staršovstva? První bod jsem už naznačil. Jedná se o otevřenost vůči vedení Duchem svatým. To se snadno napíše, hůře aplikuje. Jak na to? Každé staršovstvo se pohybuje mezi dvěma póly. Jedním je řešení provozních věcí, které někdy bývají velmi neodkladné. Jedná se o oblasti, které řeší každá organizace, dále o rozhovory s lidmi, kteří vstupují do sboru, chtějí svatbu atd. Tyto záležitosti nepočkají.

Druhým pólem pak jsou oblasti koncepční. Do nich spadají otázky, proč děláme, co děláme, kam chceme sbor směřovat, zda máme nějakou vizi či směr a jak to zapadá do Božího plánu s naším sborem, jak jsme vnímali Boží působení mezi námi v posledních týdnech, jak moc se staráme o ty, kteří ve sboru něco vedou, a co pro ně můžeme udělat, jaká je atmosféra ve sboru atd. Tyto oblasti na rozdíl od těch prvních snesou odklad.

Musíme neodkladně vyřešit odpadající omítku na sborové budově nebo kdo a kdy bude mít služby. Bez omítky budova zplesniví a bez obsazených služeb nebude mít kdo kázat. Bez rozhovoru, kam sbor směřuje, se do příštího staršovstva nic zásadního nestane. Stejně tak se nic zásadního nestane, když nebude staršovstvo mluvit o tom, kde ve sboru vnímalo poslední měsíc Boží působení. Jenže nejen ve staršovstvu, ale i v životě je velmi důležité, nezaměřovat se jen na věci důležité a neodkladné, ale i na ty, které jsou neméně zásadní, přestože se odložit dají. Proto vnímám jako klíčové, aby staršovstvo neustále balancovalo a nenechalo se strhnout jen k otázkám provozním.

Druhá důležitá oblast je úroveň důvěry ve staršovstvu. Pokud je důvěra z jakéhokoli důvodu narušena, je zle. Aby se mohla rozvíjet, je třeba spolu komunikovat, nepodsouvat si falešné motivy, nepsat si nepříjemné věci skrze e-maily, dokázat si navzájem ustoupit, naučit se jeden druhému naslouchat, nedělat z věcí, které se nepodaří, tragédii, vzájemně se povzbuzovat a zachovávat mlčenlivost tam, kde má být zachována. Když už se stane, že to někdy zajiskří, je třeba se sejít a to či ono dát do pořádku. Je třeba vědět, že staršovstvo je jak pracovní, tak duchovní tým, kdy slovem duchovní mám na mysli to, že nás spojuje Pán Bůh skrze svatého Ducha. Proto velmi doporučuji, aby spolu starší měli společenství i jindy než na staršovstvu, aby spolu dokázali řešit jak sborové, tak i zcela obyčejné radosti a starosti života.

Třetí oblastí, kterou bych rád zmínil, je vztah staršovstva a kazatele. Pro kazatele by měli být starší nejbližší spolupracovníci. Je skvělé, pokud tomu tak je a pokud mu jsou oporou. Zároveň ale kazatel má být oporou pro starší. Pokusím se na základě svého pozorování pojmenovat některá nebezpečí, která se mohou stát potencionální rozbuškou. Protože když se něco pojmenuje, můžeme s tím pak lépe pracovat.

Jaké jsou tedy důvody, kvůli kterým ztrácí kazatel důvěru starších? Vidím následující: Pocit, že si kazatel neváží práce starších; agresivní styl komunikace z kazatelovy strany; vytváření stínového staršovstva, což v reálu znamená, že kazatel některé klíčové věci ve sboru neřeší se staršími, ale s lidmi, kteří mu jsou blízcí; pocit, že kazatel nedělá, co má, nebo že si dělá, co chce; výstupy do sboru bez konzultace se staršími; příliš časté stěžování si na to, jak je kazatelova služba těžká; nechuť přijímat zpětnou vazbu. Prosím, aby mi bylo rozuměno! Netvrdím, že to, co jsem popsal, je něco typického pro službu kazatelů, zároveň jsem u některých bodů záměrně volil slovo „pocit“. Pocit neznamená realitu, ale pokud něco cítíme, je třeba o tom mluvit.

A jaké jsou důvody toho, když důvěru ztrácí kazatel? Pocit, že nemůže se staršími otevírat věci, které by otevřít chtěl a potřeboval; nechuť starších zapojit se do sborového života; vědomí, že některá rozhodnutí staršovstva jsou proti kazatelovu přesvědčení a někdy i svědomí; necitlivá zpětná vazba, která se spíše podobá tvrdé kritice; despekt ke službě kazatele. Jistě bychom možných rozbušek našli více, já sám jsem slyšel mnohá krásná svědectví z mnoha staršovstev, ale i svědectví, že kazatel po některých staršovstvech brečel, a naopak starší do rána nemohli z toho, jak se kazatel choval, usnout.

Prostě spolupráce kazatel–staršovstvo je někdy složitá, ale pokud na tomto vztahu pracujeme, je vysoká šance, že z ní vzejde něco krásného. Poslední oblastí, na kterou bych rád upozornil, je styl komunikace směrem ke sboru. Jak starší, tak kazatelé někdy zapomínáme, že mnoho věcí, které ve spolu řešíme, jsou jasné nám, ale nikoli lidem ve sboru. Možná si ještě někteří pamatujete pocity, když jste poprvé přišli do staršovstva. Překvapilo vás, kolik se tam toho řeší. Za jednou či dvěma větami ze zápisu se často skrývá hodinový rozhovor a mnoho modliteb. Lidé ve sboru toto pochopitelně neví, a proto mohou být leckterými rozhodnutími staršovstva překvapeni, někdy i šokováni. Důvodem není vzdor, nedůvěra, ale jen a pouze nedostatek informací. Proto je moudré, když má staršovstvo promyšlený způsob, jak komunikovat se sborem o tom kterém rozhodnutí. Jak známo, kde chybí komunikace, tam jsou lidé nuceni si domýšlet – a to nevede k dobrým závěrům. Tolik velmi stručně ke staršovstvu. Dalo by se toho napsat ještě mnohem víc. Místo toho bych chtěl na závěr poděkovat vše