Všeobecná sestra Ráchel Fajfrová

Když se řekne „sestra Ráchel“, tak to má v tvém případě mnoho významů, že?

Ano jsem sestra 3 v 1. Jsem sestra svých milovaných sester, zdravotní sestra v nemocnici a sestra v Kristu na Praze 13.

Povolání zdravotní či spíše všeobecné sestry se historicky vyvinulo z povolání řádových sester, které ve špitálech obětavě sloužily trpícím. Jak souvisí tvé zaměstnání s tvou vírou? Hrál tvůj vztah ke Kristu roli ve výběru povolání?

Moje rozhodování pro výběr povolání měl postupný vývoj. Od dětství, kdy jsem si hrála na paní doktorku, později jsem se učila pečovat o svoji babičku a poté se seznámila s teorií na střední a vyšší zdravotnické škole, které mi pomohly ujasnit si, čím chci být a jakým směrem se vydám. K mému poslání mi pomohly sestry Boromejky z nemocnice pod Petřínem, kde jsem strávila většinu své praxe. Moje rozhodnutí studovat „zdrávku“ zapadlo do mé představy pomáhat nemocným a trpícím.

Představuji si, že být „sestřička“ bylo či je snem mnoha dívek – pečovat o nemocné, poskytovat úlevu při nemoci dětem i starým lidem… Ale ona je to zřejmě především těžká dřina. Co to tedy obnáší a jak ses potýkala se ztrátou ideálů?

Dětský sen a realita zdravotní sestry je velký rozdíl. Jde především o odpovědnost, obětavost, mnohdy vyčerpání a zároveň o potvrzení smysluplnosti mé práce jako zdravotní sestry. Během pandemie jsme na našem oddělení JIP měli extrémní zatížení a já začala pochybovat, jestli je to moje cesta. Po skončení toho náročného období a po vydatném odpočinku jsem od svého rozhodnutí sloužit druhým neustoupila.

Ráchel Fajfrová

Narodila jsem se do křesťanské rodiny a sbor byl a je můj druhý domov. Obrácení jsem prožila na jednom dorostovém táboře. V době rozhodování o studiu jsme se s rodinou přestěhovali do Prahy, kde jsem si vybrala Církevní střední zdravotnickou školu Jana Pavla II. Po jejím absolvování jsem pokračovala dále na Vyšší odborné škole zdravotnické Suverénního řádu maltézských rytířů. Po ukončení školy jsem odjela na rok do Anglie jako au-pair. Od roku 2017 pracuji na jednotce intenzivní péče urologické kliniky ve VFN v Praze.

Jako sestra na JIP máš v nemocnici velkou odpovědnost a musíš se rychle rozhodovat. Co je pro tebe nejtěžší?

Nejtěžší je pro mě tlak od lékařů k rychlému rozhodování a složitá péče o některé psychiatrické pacienty. Pro nás zdravotníky bývá také občas velice těžká komunikace s rodinnými příslušníky.

Jistě je těžké vyrovnávat se s utrpením a se skutečností, kdy narážíš na meze svých možností. Jak se jako mladá dívka vyrovnáváš s utrpením a se smrtí pacientů? Vede tě to i k úvahám o vlastním odchodu ze země?

Už od střední školy jsme měly předmět křesťanská etika, ve kterém jsme se seznamovaly s problematikou umírání a doprovázení. Inspirací mi byly sestřičky Boromejky na oddělení paliativní péče, kde jsem se často setkávala se smrtí a s doprovázením. Sama občas přemýšlím nad životem a smrtí a časté setkání s ní mi pomáhá srovnat si životní hodnoty a priority.

Patříš k pomáhajícím profesím, tudíž jsi adeptem na psychické vyhoření. Nemáš pravidelný život, často máš narušený spánek, neseš velkou odpovědnost, jistě se ani jako zdravotnice nevyvaruješ chyb… Jak zvládáš psychickou zátěž? Co je pro tebe nejtěžší a kde čerpáš nové síly?

Práce zdravotní sestry není jenom profese, ale i poslání pomáhat druhým. Velkou oporou pro mě je rodina a přátelé. Pomocí při velkém psychickém zatížení je dostatečný odpočinek, kterého se mi ale často nedostává. Když mám alespoň chvíli volného času, snažím se vyjít do přírody a fotit krásný svět kolem sebe. Pomocí proti psychickému přetížení je pro mě důvěra v Boží pomoc a společné modlitby.

Ne každý může dělat tvou profesi. Jednak pro zmíněnou psychickou i fyzickou zátěž, ale také proto, že jsi doslova na dotek s lidskou bezmocí a s tím souvisí i mnoho úkonů, které by možná většina lidí nedokázala zvládnout. Co je ale na tvé práci či službě nejkrásnějšího? Co tě těší a ujišťuje o její smysluplnosti?

Nejkrásnějším pocitem je, když se pacient uzdraví a vidíte jeho úsměv na tváři. Zvlášť v této koronavirové době jsme byly šťastné, když se pacienti uzdravili. Někteří boj s covidem nezvládli. Nejhůř jsem se vyrovnávala s vysokou úmrtností, s takovou jsem se nikdy předtím nesetkala.

Jako všude je i v nemocnici nesmírně důležitý pracovní kolektiv. Držíte se navzájem? A co vykazování tvé činnosti staniční či hlavní sestře a lékařům? Co je v této oblasti obtížné a naopak skvělé?

Mohu říci, že máme solidní kolektiv, i když jsme tam samé ženy. Jelikož jde o jednotku intenzivní péče, kde je práce velmi náročná, oceňuji snahu o pěkné vztahy a o vzájemnou pomoc.

Vím, že je eticky sporné přinášet v nemocnici pacientům evangelium, přesto – stane se někdy, že jsi mimoděk požádána o spirituální péči? Případně máte k dispozici nemocniční kaplany?

Ano, máme k dispozici nemocničního kaplana, ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo z pacientů projevil zájem o jeho služby. Já osobně provázím pacienty vnitřní modlitbou.

V čase koronavirové pandemie zdravotní sestry získaly ve společnosti ohromnou prestiž. Jak jsi to období prožívala či ještě prožíváš? Toto období bylo pro nás všechny velmi těžké! Z naší urologické JIP se stala covid jednotka, takže jsme měly co dělat. Člověk se skoro nezastavil, byl tam i po dvanáctihodinové službě, protože nestíhal. Byly jsme z toho velmi vyčerpané a kolem nás vládla vypjatá atmosféra z přepracování. Potěšilo nás poděkování od jednoho vyléčeného covidového pacienta, který pro nás jako dík uspořádal velký raut. Dojalo nás to k slzám.

Všeobecná sestra Nelékařské zdravotnické povolání. Všeobecné sestry jsou společně s dalším zdravotnickým personálem zodpovědné za ošetřovatelskou, léčebnou a následnou péči při akutních či chronických onemocněních a úrazech lidí, stejně jako za preventivní péči o zdravé a za výkony v život ohrožuj