Je po nedělním shromáždění jednu lednovou neděli 2018. Sedíme v naší sborové kavárně. Naproti nám si přisednou Ivetka a Honza Boštíkovi. Povídáme si, Honza pojídá pizzu. Za chvíli pojede k Ivetčiným rodičům pro jejich téměř osmiletou dcerku Kristýnku. A je nám všem spolu hezky.

Honza jen málokdy odkládá masku vtipálka, pod kterou se skrývá ten opravdový Jan Boštík. Odjíždí. Ivetka pojede domů do Svitav autobusem, máme kus společné cesty. Vypráví o službách na interním oddělení – jsou náročné, je druhý den vždycky hodně unavená. Není divu, doma toho má také hodně, léta pomáhá manželovi, který je po úrazu v sedmnácti letech kvadruplegik. Loučíme se. Ještě netuším, že se stáváme součástí příběhu, který by nás nikdy nenapadl. V následujícím týdnu nás dostihla nečekaná zpráva: Ivetce zjistili nádor v levé plíci. Utěšujeme se. Snad to nebude tak zlé. Další vyšetření ale nemají příznivé výsledky. Nádor už metastázoval. Hledají se cesty, ale vyléčit ho v daném stádiu nelze.

Ve sboru se organizuje modlitební řetěz. Honza odjíždí na každoroční pobyt do Centra Paraple a klade mi na srdce, abych navštívila Ivetku. Mezitím je můj manžel Tomáš pověřen koordinací pomoci pro Boštíkovi.

A zase jedeme do Svitav spolu. Povídáme si o dovolených, které jsme prožili my, Ivetka zase o těch, které zažili oni dva. A pak i Kristýnka. A najednou Ivetka jakoby mimochodem říká: „Dnes mi volal primář z Jevíčka, zítra nastupuji na hospitalizaci do Brna na první chemoterapii.“ Potvrdila se ta nejhorší varianta nemoci, ale ona to řekla s tak nevýslovným klidem… Modlíme se.

Po první chemoterapii přichází na pomoc k Boštíkům asistent Zdenda. Ivetka je slabá, už nemůže Honzovi pomáhat. Hledá se ale trvalejší řešení, Zdenda nastupuje brzy do zaměstnání. Modlíme se. Předivnými Božími cestami přichází z Brna Petr, bude Honzovi dělat asistenta. Přijíždí se sestrou Noemi Komrskovou, která Ivetku často navštěvuje při jejích pobytech v nemocnici v Brně.

V dubnu její celkový zdravotní stav komplikují ještě vysoké teploty a zápal plic, který přes obrovské dávky antibiotik ustupuje jen velice pomalu. Navštěvujeme ji v Brně v nemocnici. Navzdory zhoubnému onemocnění a vlekoucím se dalším komplikacím vypadá pořád hezky, jako kdyby nebyla nemocná. Tak moc si přejeme uzdravení, tolik lidí se modlí. Ale co když je Boží vůle jiná? Sestra Noemi ji vede k tomu, že je dobré být připravena na obě varianty. Je to velice těžké, ale Ivetka to přijímá. Udivuje nás svou vnitřní zralostí. Věří v zázrak uzdravení, ale ve svém nitru přemýšlí… Občas, jakoby jen tak mimochodem, řekne něco o Honzovi. Jaký je opravdový „Jan Boštík“, ten, kterého tak věrně a svatě miluje.

Ke konci června se chystáme na dovolenou. Ještě zajíždím k Boštíkovým, Ivetce se daří lépe. Aspoň pár dní, pak se stav znovu komplikuje. Má potíže s dechem. Levá plíce téměř nefunguje. Ivetka začíná potřebovat kyslíkový koncentrátor. Při návštěvě říká: „Jestli chce Pán Bůh udělat zázrak, tak kdy ho chce udělat?“ Pak si trochu posteskne, že ji levá plíce tíží jako kámen. Tak rádi bychom jí pomohli ten „kámen“ sejmout, ale můžeme se „jenom“ modlit. A být s ní. Být s nimi.

Při další kontrole v Brně už nedostává plánovanou chemoterapii. Tělo by ji nezvládlo. Lékař vyslovuje podezření, že nádor a metastázy stále rostou a že léčba nemoc nezastavila. Druhý den mi Ivetka do telefonu říká, jak přemýšlí o tom, že tu zůstanou Honza s Kristýnkou sami. Odpovídám jí, že hlavní slovo nemají lékaři, ale Pán Bůh. Vždyť my se stále modlíme. Den nato odváží Ivetku záchranka na interní oddělení pro srdeční arytmii. Mám strach, veliký strach z toho, že to může být v důsledku rostoucího nádoru. Srdce se lékařům podaří stabilizovat, ale potíže s dechem se zhoršují. Oba navštěvuje jednotlivě bratr kazatel. Vidí, jak veliký kus těžké cesty oba v posledních měsících ušli. S pomocí Boží. Bez něj by to nedokázali.

Ivetka je propuštěna domů, ale po pár hodinách ji znovu musí odvézt záchranka. Nemůže už být ani chvíli bez kyslíku. V neděli po ránu to Honza píše na blog. Pláču a modlím se. Můj manžel o Ivetčině stavu informuje bratry a sestry v nedělním shromáždění. Je tam i náš bývalý kazatel Daniel Smetana. Vystupuje na kazatelnu a říká, jak ho tato zpráva zasáhla. Vždyť on před lety v našem sboru Boštíkovi vítal… Za pět dní se Daniel sám ocitá ve vážném ohrožení života. Modlí se za něj celá církev. I Honza s Ivetkou. V následujícím týdnu ji navštěvujeme doma. Je jí trochu lépe. Další den ji veze sanita do Brna na podrobné vyšetření. Vrací se velmi vyčerpaná a musí znovu do nemocnice. Tam jí lékaři sdělují výsledky. Sama píše zprávu bratřím a sestrám na blog: nádor a metastázy výrazně narostly, lékaři pro ni nemají řešení. V nemocnici jí umožnili být na samostatném pokoji, aby mohla být co nejvíc s Kristýnkou. Pokud by péči v nemocnici nezvládali, je připravena jít do hospice. A pak Domů. Všem děkuje za úpěnlivé modlitby…

Za několik dní nás Honza navštěvuje na chatě. Přijíždí s Kristýnkou a její kamarádkou, aby dcerce nebylo smutno. Před dvěma dny jí maminka řekla, že brzy odejde do nebe. Holky si hrají a jsou veselé. My sedíme, díváme se na kmeny borovic a posloucháme, co nám pomalu, větu po větě, někdy s dlouhým odmlčením sděluje Jan Boštík. A žasneme. Jak má Ivetka promyšlené „věci poslední“ – závěť, písně na pohřeb, verš na parte… Kolik potřebných informací týkajících se budoucnosti už spolu stihli probrat. Bez Boží pomoci by to nedokázali. Že by se mnohé modlitby za ně projevily takto? Naše rozjímání přerušuje telefon. Volá Ivetka a prosí mého manžela, zda by navštívil její rodiče. Jsou zcela zlomení. Nemohou se smířit s tím, že Ivetka odejde.

Dva dny nato, poslední červencovou neděli po shromáždění, přemýšlíme o náplni odpoledne. Po obědě manžel najednou jasně rozpozná, že máme jet navštívit Ivetku v nemocnici. Jsou u ní zrovna i její rodiče. Jdeme s nimi na chodbu, objímáme je a pláčeme s nimi. Nemáme odpověď na maminčinu otázku: „Proč zrovna ona?“ Víme jen, že naše naděje je v Kristu.

Po odchodu rodičů si k Ivetce sedneme a povídáme si. Je na kyslíku, morfium má zavedené přímo do žíly. Vypráví nám o rodičích, o společných začátcích s Honzou v Havířově, o hledání obecenství v Třebíči, o jejím prvním sboru Jednoty bratrské v Potštejně, o tom, že když do shromáždění měla přijít mládež z Církve bratrské, říkalo se jim „tranďáci“ (tradiční). Se slzami v očích jí říkám: „Ivetko, my jsme tady na zemi všichni jako na návštěvě. Kdyby se stalo, a zůstali bychom tu déle než ty, my ti na ty tvoje dva dohlídneme.“ Odpovídá vtípkem, jako ostatně často. Manžel čte Žalm 86, který jsme četli ráno ve shromáždění. Pomodlíme se a odcházíme. Ivetka usíná.

Na další návštěvu jedeme ve čtvrtek 2. srpna. Den předtím jí volám, ale slyším, že se jí mluví velmi špatně, tak hovor rychle ukončuji. Na chodbě se setkáváme s odcházejícím tatínkem. Ivetka už jenom spí a nereaguje. Když přicházíme k lůžku, natvrdo mi dochází, že Ivetka už nikdy žádný vtípek neřekne. V mém nitru to bouří: „Bože, ty si ji už opravdu chceš vzít? Proč zrovna ona? Copak nevidíš, že tu zůstane Kristýnka bez maminky a Honza bez pečující manželky? Tolik lásky za život rozdala. Kde jsi, Bože?“ Bezmocně pláču. Moje nitro je tak rozjitřené, že necítím Boží přítomnost. Ale vím, že tam Bůh je. Víra přece není o pocitech. Ale je to tak těžké. Tak těžké pro mě – jak těžké to musí být pro její nejbližší? Honza v mládí po úrazu prožil klinickou smrt a teď skrze svoji zkušenost přivádí lidi ke Kristu. To, že to je on, kdo je tu zanechán, vnímá jako paradox. Sedíme u Ivetky, hladím jí ruce a její pokojnou, stále hezkou tvář. Manžel čte Žalm. Modlíme se, já v pláči. Poslední pohlazení. Pak ještě pohled ode dveří… Následující den dopoledne dostává manžel SMS zprávu od asistenta Petra: Iveta umírá. Manžel odchází do ústraní a modlí se. Čte nahlas Žalm 23, skončí čtvrt hodiny před polednem. V půl jedné dostává SMS zprávu od Honzy: Ivunka odešla v 11:45 do nebe. Bůh tam byl s ní. Vzal si ji k sobě. Domů. Týden nato se s Ivetkou naposledy loučíme v Novém kostele CB v Litomyšli. Má takové rozloučení, jaké si zasloužila. Při písničce „Kdo v nebi bude, jen Bůh to ví, ale já vím, že to bude fajnový…“ se „tranďáci“ pěkně zapotili.

„Pane Bože, Ty který dopouštíš, ale neopouštíš, děkuji Ti, že jsi byl s námi po celou dobu Ivetčiny nemoci. Děkuji Ti za všechno, co jsme od ní přijali. Děkuji za to, že nás provázíš stále. Děkuji Ti za to, že jsi byl s Honzou a s Petrem. Modlili jsme se za ně. Tys jim dal sílu každý den znovu povstat. Děkuji Ti za paní Helu, kterou jsi k Boštíkovým poslal v pravý čas, aby byla ku pomoci. Ty jsi k ní promlouval, mohla slyšet evangelium a mohla se s námi modlit. Děkuji za to, že jsi byl s Honzou při nedávné nezbytné operaci páteře. Děkuji za to, že jsi do Honzovy domácnosti krátce předtím poslal sestru Irenku, osobní asistentku, která o něj a o Kristýnku v posledních měsících vzorně pečuje, a bylo tak o Kristýnku postaráno v době, kdy byl Honza v nemocnici. Děkuji Ti za Kristýnčinu bezprostřednost, za její veselou povahu, která mě nedávno v mém smutném rozjímání rozveselila. Tobě, Pane Bože, patří dík za to, že Kristýnka za celou dobu od Ivetčina odchodu k Tobě ani jednou neonemocněla a mohla tak zvládnout celý školní rok. Děkuji Ti za jejich vzájemné pouto s tatínkem, děkuji za to, že mohou být spolu. Děkuji za to, že můžeš, ve svůj čas, vyplnit mezeru, která je v této rodině tak bolestně znát. Děkuji za to, že víš o Ivetčiných rodičích. Ty jsi mocen uzdravit i jejich bolest. Děkuji Ti, Bože.“

Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. (Ž 139,12)