Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, chceme platit cenu?
Položme si otázku, zda skutečně chceme, aby do sboru, mezi nás, začali přicházet noví lidé. Nesou s sebou různé názory, předpoklady, pověry a postoje. Pokud řekneme ano, pak ale říkáme ANO zmatkům, nepříjemným otázkám a někdy i konfliktům. Noví lidé rozbíjí zaběhlý klid. Jsme ubití ze života, z práce a alespoň v rodině, a to i v té sborové, chceme mít klid! Jenže příchodem nových lidí je to s klidem podobné, jako když se narodí nové dítě do rodiny – s tím rozdílem, že nové dítě se většinou dožije dospělosti, kdežto mnozí lidé, do kterých jste investovali mnoho času a energie, nakonec odpadnou.
V poslední době mě nově oslovily dva verše, pronesené na konferenci popsané ve Skutcích 15. Když vedoucí církve rokují, jak vytvořit nový řád, jaká dát pravidla, jak moc akceptovat některé požadavky křesťanů z židů, pak Jakub řekne: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu“. Vedoucí církve dají nějaké požadavky, ale zásadní paradigma zní, nedělejme to pohanům složitější a držme se pouze toho, co je nezbytné. Poté udělají zápis z konference pro křesťany z pohanů, kde stojí: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné“. Tedy něco je naprosto nutné a toho se držme, ale nic víc. Vše ostatní, co brání pohanům přicházet k Bohu, dejme pryč. Napadá mě otázka, zda jsme v našich sborech tento verš neotočili: Proto my soudíme, abychom nedělali potíže křesťanům, kteří se před mnoha lety k Bohu obrátili. Někdy hrozí nebezpečí, že naše sborová kultura se strašně těžko překonává – navíc její udržení při životě stojí veliké úsilí.
Dovolím si provokativní citát: „Nalijme si čistého vína: Sbory nezejí prázdnotou proto, že by kazatelé lhali. Dvacátníci nepřestali chodit do shromáždění proto, že by kazatelé rezignovali na Bibli. Církev netrpí nedostatkem kázání pravdy. To, co nám chybí, je zajímavé a přitažlivé podání evangelia, které má co do činění s životem.“ Rick Warren píše, že lidé nepřichází do shromáždění hledat pravdu, ale útěchu. I s Ježíšem se většinou setkávali lidé, kteří hledali útěchu. Já sám bych si s novými lidmi nesmírně rád popovídal o pravdě, více využil svoje apologetické a filozofické znalosti, ale lidé mě většinou vyhledávají, protože mají problémy a potřebují útěchu nebo lépe řečeno radu. Stejné to je i při kázání. Ocení, když se dotýká jejich problémů a otázek, které řeší. Žel někdy lidé spíše slyší, že „svět ve zlém leží“, což je ale málo. Je to jako odcházet od doktora jen s diagnózou. To nestačí, protože chceme znát i řešení a tím je evangelium aplikované na konkrétní životní situace.
Zkusme si tedy položit několik otázek: Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, chceme platit cenu? Je kultura našeho sboru taková, že nebrání novým lidem mezi nás přijít? Jak komunikujeme evangelium? A komunikujeme ho vůbec? Možná jsou tyto otázky vlezlé, možná nepříjemné… ale někdy mohou pomoci.
Na závěr jeden citát: Církev je nemocnicí pro hříšníky, nikoli muzeem pro svaté.
Foto: Freelyphotos.com