A přestože jsem to slýchala i předtím, teprve teď mi najednou došlo, že to platí i pro mne osobně. Byl to hezký okamžik.
Do Církve bratrské jsem se narodila. Chodila jsem do besídky a pak jsem začala chodit i do dorostu. Když mi bylo asi deset nebo možná už jedenáct, začala jsem si najednou víc uvědomovat, že často jednám špatně. Že se chovám sobecky, že jsem zlá v rodině – a trápilo mě to. Snažila jsem se přinutit se změnit a říkala si: Odteďka to bude všechno správně. Ale nebylo. Až pak po nějakém programu na dorostu jsem večer ležela v posteli, modlila se a vyznávala, jak je hrozné to, co dělám. A Bůh ke mně promluvil, že Pán Ježíš za mne zemřel na kříži. A přestože jsem to slýchala i předtím, teprve teď mi najednou došlo, že to platí i pro mne osobně. Byl to hezký okamžik.
Nějakou dobu jsem si to nechávala sama pro sebe. Trochu jsem se styděla. Pak jsme se ale jednou doma bavili o křtu, a tak jsem se zmínila, že bych se chtěla nechat pokřtít. Rodiče mě vyslechli a moc důležité pro mne bylo, že to brali vážně. Sedli si se mnou a povídali jsme si skoro jako dospělý s dospělým, jak to prožívám, a odpovídali na to, co mě zajímalo. Nakonec mi dodali odvahy, abych šla za naším kazatelem.
Z rozhovoru se staršovstvem jsem byla extrémně nervózní. Většinu z jeho členů jsem znala, ale stejně jsem s nimi nechtěla zůstat sama a požádala jsem, aby tam mohl táta být se mnou. I tak mě to hrozně nervovalo. Byli na mě milí a já jim nějak odpovídala. Nevím už jak, protože jakmile jsme odešli, hned jsem všechno zapomněla. Stres ze mne trochu opadl až pak, když jsem šla na staršovstvo podruhé a trochu už tušila, co mě čeká.
Následovala asi půlroční křestní příprava u manželky kazatele. Bylo mi dvanáct a naše rozhovory se nesly ještě trochu v dětském duchu. Mluvily jsme o různých tématech od historie církve přes modlitbu, křest až po večeři Páně.
Před křtem jsem byla nervózní, ale taky jsem se těšila. Trochu mi pomohlo, že nás bylo do sboru přijímáno víc, a tak jsem věděla, že všechna pozornost nebude upřená jenom na mě. Sourozencům přišlo vtipné, že teď budu „sestra“ ve sboru, ale jinak moje obrácení nějak víc neřešili. Spolužáky jsem na křest pozvala celkem hromadně, takže jich přišlo asi sedm nebo osm. Trochu se ptali, o co jde, jak to vypadá a co se u křtu děje, ale do hloubky je to vlastně nezajímalo.
Zpětně vidím, že mi v mých dvanácti letech všechny rozměry křtu ještě úplně nedocházely. Vnímala jsem ho zkrátka jako veřejné vyjádření svého vztahu k Pánu Ježíši. Nikdo z mých vrstevníků ve sboru ani teď ještě není pokřtěný, takže vidím, že jsem tehdy byla opravdu malá. Ale dívám se na to tak, že mě Pán Bůh oslovil a celou dobu mě vedl, takže to byl ten správný čas. Akorát zatímco většina lidí řeší spoustu věcí před křtem, pro mne to byl milník, od kterého jsem naopak začala spoustu věcí objevovat.