Nezapomenu ani svůj přechodový rituál všech rituálů – svůj křest v pankrácké cele.
Sedím v autě, na rukou klepeta. Je letní pařák a před náma se hezky pomalu ale neúprosně otevírá brána ruzyňské věznice. Vjeli jsme dovnitř. Brána se zavřela, motor byl vypnut a kolem začali lážo plážo přecházet dozorci a policajti, kteří mě přivezli. Když vůz prohlídli, otevřela se další brána a já vjel dovnitř. Teda já ne, já byl dovnitř eskortován. Protože od týhle chvíle jsem se ocitl ve světě, kde už sám od sebe neudělám nic. Neotevřu si dveře, nikam nepůjdu, nikam nepojedu, zamřížovaný okna, hulákání anonymních hlasů, štěkot psa… Koukám na ten panelák, na tu králíkárnu, na tu řadu nad řadou zamřížovaných okýnek. Mám za sebou už pestrou minulost, nespočet soudů za rvačky, nespočet krátkodobých pobytů v cele předběžnýho zadržení, dokonce roček ve vydávacím zařízení v Sýrii. Ale jít do basy – to zažívám právě teď. Takže jsem tady. Lidská spodina, hezky, Romčo.
Pobaveně jsem si vzpomněl na svoje rodiče, kovaný komunisty. Otec měl na zdi hrdě zarámovaný vyznamenání za vynikající práci, který mu slavnostně před zraky kamer udělil sám soudruh prezident. A na mámu, vedoucí bytového odboru na radnici. Nevím, proč jsem si vzpomněl na svůj slib jisker, na schůze SSM, na burácení stovek hlasů „tak přísaháme“ při vojenské přísaze a na další slavnostní okamžiky, kdy mi byla na hlavu vložena legendární francouzská „képi blanc“, na svoje pocity při první ostré vojenské misi…
A teď jdu vedle pupkatýho strejdy, kterej se tváří jako by mě chtěl každým okamžikem roztrhat na kusy holejma rukama. Stal jsem se jedním z tisíců podlidí, muklů. Je zvláštní, že tenhle den, tyto chvíle, tento přechodový rituál, si pamatuju, na rozdíl od pověstnýho prvního sexu, do detailů až dodnes. Na svoji první celu, na sestavu, na ten minimální prostor a maximální smrad a špínu. Na to, jak jsem se smíchy málem skácel, když pupkatýho strejce, bachaře, začali ostatní oslovovat „pane veliteli“.
Stal jsem se najednou „podčlověkem“, součástí jiný sorty lidí, jinýho světa. Co platilo, přestalo platit, silnej rituál. Změněný chápání lidských hodnot, jinýho vnímání času, neumlkajících nočních zvuků chrápání, hekání, vzlykání, ťukání, šeptání, šramocení, cupitání, splachování, prdění, prozpěvování… Nekončící debilní kecy, přetvářky, otázky, podělávání (dělání debila z druhýho, korunované krádeží), vytahování, lhaní, zastrašování a všudypřítomnej debilní systém. Systém společnosti, tý slušný, která vás semlela a teď vás jen tak nepustí ze spárů.
Dostanete na cestu záznam v rejstříku trestů – a nikdo vás nezaměstná. Protože jste spodina. Máme neustálou přeplněnost věznic a jednu z nejvyšších recidiv v Evropě. Zapomněl jsem zmínit, že máme nejvíc věznic na počet obyvatel. Ale to je jiný přechodový rituál. Z vězení na svobodu. Následuje v sedmdesáti procentech ten předcházející rituál – ze svobody do vězení. Kruh přechodových rituálů. Konec špatné pohádky. Jak pro koho. Díky nebo v důsledku přechodového rituálu na začátku období „podlidí“ se ale s vámi můžu podělit o další milník.
I tento rituál, tento postupný přechod, přerod si pamatuju dobře. První nesmělý zatahání za rukáv, zaťukání na čelo, jako by už něco mělo všeho dost a chtělo si se mnou promluvit. Ten úžas, když jsem připustil i v soukromí sám sobě – existenci Boha. Ty pocity, kdy jsem se začal potkávat s lidma, kteří věřili v Boha úplně běžně. Začal jsem jim rozumět, vyhledávat je. Nikdy nezapomenu první měsíce, kdy jsem hltal Bibli. Nezapomenu na tu noc v pankrácké věznici, na druhé patro, kdy jsem se začal sám od sebe modlit k Ježíši. Nezapomenu nikdy na další noc, kdy jsem se modlil a najednou jsem se rozbrečel. Sám nad sebou. Nezapomenu ani svůj přechodový rituál všech rituálů – svůj křest v pankrácké cele.
„Ponížíte-li se před Bohem, on vás pozvedne,“ píše se u Jakuba. Nikdy jsem se před nikým neponížil, byl jsem na svou tvrdost pyšný. Ale možná, možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem začal kroužit kolečka basa-svoboda-basa. Možná ta debilita systému nebyla jediná příčina. Duch svatý mi předestřel slova k zamyšlení – pýcha, nenávist, tvrdost, bezcitnost, zloba, marnivost a další evergreeny. Hluboko uvnitř jsem si připustil plno věcí, začal jsem si v sobě uklízet. Ten poslední přechod v životě (zatím poslední) byl asi nejdůležitější. Bůh mě pozvedl a já skončil bezcílnou pouť po kriminálech. Mám jiný přátele, novou rodinu, práci – a klid. Díky Bohu.