Ještě kousek. V očích už měli zamlženo, ale musí dojet až na ten kopec, až tam mohou zastavit. Tam už od domu není vidět. Nechat slzy, ať odtečou, utišit srdce a jet dál. Ztratili dítě. Už popáté. A jako přechodní pěstouni ví, že to není naposledy.

Podle vyprávění Aleny a Pavla Bischofových napsala Eva Čejchanová.
Jména dětí jsou změněna. Foto redakce časopisu Brána.

„Bude mu tam dobře. Jsou skvělí,“ pronesl do ticha v autě Pavel, když už chvíli stáli. Alena to věděla. Ondrášek měl štěstí – šel do adopce. Nemá jen pěstouny, má mámu a tátu. Noví rodiče měli všechno, co dítě potřebovalo. Už v době, kdy se jejich péče prolínala s péčí nových rodičů, aby si na ně dítě zvyklo, bylo vidět, že se na ně citově navázalo a že si s nimi rozumí. A že odchod „Áji a Páji“ z jeho života nezanechá bolavé stopy. Tyhle chvíle byly ale stejně vždycky nejtěžší. Opustit dítě, které bylo takovou dobu součástí jejich rodiny. Utrhnout kus srdce, ve kterém bylo, aby šlo s ním. Ale rozhodnutí jít do toho na samém začátku, a po každé ztrátě do toho jít znovu a znovu, nelitovali. Není to lehká cesta, ale jistota, že je to cesta Boží, se nikdy nikam neztratila. Ani když bylo nejhůř.

Na začátku byla pětičlenná rodina, a oba manželé pracovali v obchodní firmě. Pavel i Alena cítili, že chtějí žít jinak. Vypadnout z toho kolotoče a žít plnější život. Vždycky chtěli mít velkou rodinu a hodně dětí. Klapzubovu jedenáctku, říkali si s úsměvem. Nakonec měli jen tři a i ty už odrostly a pomalu vylétaly z hnízda. Alena kdesi narazila na informaci, že stát rozjíždí nový druh péče o děti. V Evropě je běžný, ale u nás to teprve začínalo. Přechodné pěstounství. Malé děti, které jsou odebrány biologickým rodičům, se před nalezením nové rodiny, která by se o ně trvale starala, umísťovaly k přechodným pěstounům. Měly tak šanci vyhnout se ústavům. Ten nápad pustit se do toho, chytl i Pavla. Bez něj by do toho Alena nešla. Na dlouhodobé pěstounství už nemají s ohledem na věk dostatek času – v době, kdy by dítě dospívalo, už by nemuseli mít síly dítěti pomoct, když by je nejvíc potřebovalo. A že by pomoc potřeba byla. Už čtyři roky to mají před očima …

Bylo těžké věřit tomu, že si malé nemluvně může s sebou vléct tak velké nejen fyzické, ale i psychické problémy, že to může zásadně změnit celý jeho další život. Ale to, co viděli, byla realita. Ne nějaké teorie, ne text v nějakých odborných psychologických časopisech. Tvrdá realita. Hned ta první – Anička. Vůbec neplakala. Ve svém krátkém životě, kdy už ale stihla projít kojeneckým ústavem, zjistila, že plakat, když něco potřebuje nebo když ji něco bolí, nemá smysl. Nikdo tam není jen pro ni, nedočká se. Když se pak po dvou týdnech v rodině konečně normálně miminkovsky rozbrečela, Alena skákala radostí a doma byla oslava. Nebo Kubík. Ležel před nimi na přebalovacím pultu, několikatýdenní chlapeček, tělíčko prohnuté do oblouku, opřené jen o paty a hlavu, nohy modré a křičel tak, že bylo jasné, že to není nějaká nenaplněná potřeba, ale že ho něco strašlivě bolí… a nepřestal naříkat celý týden. Lékaři tehdy měli jasno – abstinenční příznaky ze závislosti na nikotinu. Ten týden Alena nespala, skoro nejedla, nestíhala se ani učesat… o ni se starala rodina, aby se ona mohla starat o Kubíka. Prožila týden s trpícím dítětem v náručí, tvář opřenou o jeho tvář, snažíc se utišit bolest jak jen to šlo. Zpívala, houpala ho, chodila s ním po domě, dělala nemožné, aby dítě aspoň na chvíli na tu bolest zapomnělo. Nezapomnělo. Muselo si ji protrpět. Při absťáku po závislosti na alkoholu a na drogách to není lepší. Všecko v těch maličkých je. Každé zranění, kterého se jim dostalo a která nejsou na první pohled vidět. Důsledky toho všeho dřív nebo později vyplavou na povrch. To, že je jejich vlastní máma nechtěla. To, že se jim nikdo nevěnoval. Že neměli nikoho, kdo by je měl opravdu rád. Že je někdo opustil. Někteří rodiče žijí v tragickém omylu, že co si dítě nepamatuje, to mu nemůže ublížit. Ale Bůh ví, jak křehké jsou duše, které posílá na svět. Každé zranění rve těm malým andělům peří z křídel. Když se ta zkáza zastaví včas a někdo jim křídla ošetří, dorostou. Ale bolí to. Když už jsou zlomená, po srůstech vždycky zůstanou jizvy. A když je v tak destruktivním prostředí dítě dlouho, jako by mu ta křídla utrhali. Už nikdy je mít nebude. Duše bude mít doživotní handicap. Nikdy nebude moct to, co milované děti ze šťastných rodin – létat.

Nejhorší chvíle přišly, když do rodiny dostali dva bratříčky. Ráďovi byly dva roky, Adámkovi pár měsíců. Miminko mělo na čele hlubokou vrásku. Nikdy u kojence nic podobného neviděli. Neusmíval se. Ani náznakem. Na starším bylo vidět, že bráška je to jediné, co v životě má, a žárlivě si ho hlídal. Jeho nejčastějším projevem vzhledem k vnějšímu světu byl vztek. Jako by neuměl používat ruce, do všeho kopal. A když už ruce použil, tak aby nějaký předmět hodil přes celou místnost bez ohledu na to, co rozbije. Náhradním rodičům se nezbytná každodenní péče o děti rozrostla o úkol obrovských rozměrů – uhlídat je, aby v těch záchvatech větší bráška tomu malému neublížil. Nemohl za to. Nebyla to zloba. Vůbec všechno bylo s pěstounskými dětmi jinak, než jak znali z rodiny, ve které vyrůstali, i z rodiny, ve které vyrostly jejich děti. I když v srdci nebyli schopni vnímat rozdíl mezi vlastními dětmi a těmito, projevy jejich chování mívaly zcela jiné důvody než měly tytéž projevy v dětství chování dětí vlastních. Pláč byl dobré znamení – začátek důvěry v lidi okolo, vztek byl žádoucí – šlo o ventilaci vnitřní nejistoty a bolesti, kterou dítě nebylo schopné unést, a bylo dobře, že jde ven. Všechno bylo jinak.

Ráďovi dali boxovací polštář, aby do něj mohl bušit tak dlouho, jak bude potřebovat. Netrvalo dlouho a Ráďa si začal cele nárokovat i jejich pozornost. Jakmile zazvonil telefon, ať dělal, co dělal, okamžitě začal křičet tak, že nebylo možné mluvit. Když přišel Pavel z práce, musel se s talířem jít najíst jinam, protože Radeček nesnesl, že se mu nevěnuje. Vycházky ani návštěvy nebyly možné. Ani sbor. Bylo nemyslitelné, že by v sále vydržel v klidu a ještě nemyslitelnější, že by ho někdo cizí hlídal. Na té strastiplné cestě za obnovou základní důvěry v lidi Alena nemohla dopustit, aby si byť jen chvíli myslel, že ho znovu opustili. Všechno to dosavadní nezměrné úsilí by bylo k ničemu. Byla to těžká zkouška. Poprvé po dlouhých desetiletích spali manželé každý v jiné místnosti, aby se alespoň jeden vyspal. Kluci měli střídavě noční děsy, takže se vzájemně budili. A Aleně docházely poslední zbytky z rezervy sil. Bez spánku, v neustálém křiku, stres z ostražitosti, jídlo za pochodu. Bez společenství s věřícími, tak blízkého, na jaké byla zvyklá. Neměli s Pavlem čas už ani na sebe. Poušť. „Modlíš se?“ zeptal se jí jednou Pavel, když viděl, jak se jako stín plouží chodbou s dítětem v náručí. „Co si myslíš, že celou dobu dělám,“ zněla odpověď. Zlobila se. Na to dítě, že to s ním nejde a že ubližuje bráškovi, na sebe, že se zlobí. Jejich vlastní děti, které braly příchozí jako členy rodiny, viděly, jak to rodiče ničí a začaly mít k maličkým odstup. Měly o rodiče strach. A na stole se brzy objevila otázka, jestli má vůbec smysl pokračovat. Odpovědí byla jistota Božího povolání do této služby. Když si jak Alena, tak Pavel, představili, co by bylo poté, kdyby to vzdali, neviděli úlevu a klid, viděli nepokoj a výčitky. Tahle cesta je ta, po které mají jít, i když je teď na ní hora a i když mají naloženo pro šerpu. Tohle je cesta pro ně. „A ty, Álo, si uvědom, že ty jsi ta, která se tu má dobře. Tobě nikdo neublížil. Tomu malému jo.“ Shrnula si v sobě Alena. A s Boží pomocí to zvládli. I tihle bráškové nakonec skončili s knihou vzpomínek z období u přechodných pěstounů u svých nových rodičů.

I když pak přišly další děti a i když je to někdy těžké, taková krize už se neobjevila. Když pak mysleli na všechny ty děti, které počítali za své, zjistili, že s vlastními a s těmi, které adoptovali na dálku v Africe, je jich – jedenáct.

Alena seděla v křesle a dívala se na to pohodové dítě, které jí leželo na nohou. Všechna čest biologické mamince. I když věděla, že si Martínka nebude moct nechat, v těhotenství se k němu musela chovat moc hezky. Tomu křídla zůstala. Směje se na ni. A zítra je jeho velký den – přijedou se na něj podívat noví rodiče. Má šanci žít krásný život. Děkuji Ti, Bože, za tohle dítě. Je to dar od Tebe, odměna na téhle cestě.

Pavel seděl v sedačce útulného obývacího pokoje a přemýšlel nad příštím nedělním kázáním. Děti, o které se takto už skoro čtyři roky starají, jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Ale je těžké o tom mluvit. Síla citu, který člověk investuje i přijímá, je obrovská a člověku to občas vezme dech i slova. Díval se na svoji ženu. Seděla v křesle proti němu, na kolenou jí ležel malý Martínek a ona ho držela za dlaně, mluvila na něj a dělala na něj grimasy. A miminko se střídavě smálo a střídavě na pronesená slova soustředěně odpovídalo: „Grrrrrrr.“ A tak nějak to má s námi Bůh, pomyslel si Pavel. Může mluvit a vysvětlovat, a my, neschopni pochopit zlomek jeho záměrů, sami sebe považujeme za moudré a se vší vážností mu odpovídáme tím svým Grrrrrrrrrr. Pane, díky za tu trpělivost, se kterou nás znovu a znovu učíš, jak žít.