Prožitky z dětství ovlivňují naše chování po celý život, a to zásadním způsobem

Proto je také dětství a původní rodina tak oblíbeným tématem psychologů a psychoterapeutů. Když se nám totiž podaří nahlédnout do vztahů, způsobu komunikace, prožívání emocí v původní rodině, daleko lépe pochopíme, proč se dotyčný člověk chová tak, jak se chová, proč komunikuje zrovna tímto způsobem, proč třeba nedokáže dávat najevo své emoce a je i vůči svým blízkým chladný a podobně.

Schémata, která si ze svých rodin odnášíme, jsou v nás vepsána velmi hluboko. Nedá se mluvit jen o zvycích či zlozvycích, které se dají odnaučit. Jsou to vzorce, které se opakovaly tak často a tak dlouho, že se staly součástí naší osobnosti, našeho prožívání a našeho chování. Proto je také sami i v dospělosti máme tendenci opakovat stále dokola, a tím je v sobě znovu posilujeme. Jsou tak hluboko, že se podle nich chováme úplně automaticky, a to i tehdy, kdy bychom se rádi chovali jinak a kdy si uvědomujeme, že svým chováním svému okolí ubližujeme.

Své modely prožívání a chování získáváme ve svých rodinách učením. Většina z nás je při výchově přesvědčená o tom, že je důležité, co dětem říkáme, co jim vštěpujeme, jak jejich chování ovlivňujeme odměnami či tresty. Ano, to je samozřejmě také důležité, ale až v druhé řadě. Lidé se podobně jako i jiné živočišné druhy učí ty nejdůležitější životní dovednosti především nápodobou. Učení se nápodobou je prvotní a nejzásadnější způsob učení, dokonce i mluvit svým rodným jazykem se naučíme tak, že napodobujeme zvuky, které od rodičů slyšíme. Tedy ne tolik, co slyšíme, co nám rodiče říkají nebo co my říkáme svým dětem, ale co vidíme a zažíváme.

Pokud zažijeme ve své rodině nějaký nezdravý model chování, který nám třeba ubližuje, máme sami problém najít ten správný a zdravý a častěji máme tendenci volit krajnosti. Například člověk, který prošel přísnou a tvrdou výchovou, bude mít tendenci buď opakovat ten samý model a bude vůči svým dětem přísný a tvrdý, protože tak to zažil a tak to zná, anebo se vůči tomuto modelu vymezí a spadne do opačného extrému – bude volit hodně liberální model výchovy.

Ještě bych zmínil jedno důležité schéma, které si neseme životem. Nazývám ho schéma chování k blízkým lidem. Můžeme se totiž u sebe i u druhých lidí setkat s tím, že se jinak chováme k lidem, kteří nám nejsou tak blízcí (kolegové, kamarádi, přátelé), a jinak k svým nejbližším (partnerům, dětem). Člověk, kterého okolí zná jako vřelého, hovorného a zábavného, může být ve své rodině úplně jiný, třeba citově chladný, nebo dokonce násilnický. Proč to tak je, pochopíme tehdy, pokud se podíváme do jeho původní rodiny, a zpravidla tam podobné schéma objevíme.

Na začátku jsme mluvili o tom, že modely prožívání a chování nejsou jenom zvyky a jsou v nás hluboko uložené. To neznamená, že je nelze ovlivnit nebo nějak změnit. Nejde to ale samo a je potřeba dlouhodobé a vědomé práce v konkrétních situacích, kdy nám naše chování překáží. A někdy je i dobře sáhnout k odbornému doprovázení v rámci psychoterapie. To není ostuda, ale naopak odvaha k tomu něco na sobě změnit.