Chceme nejprve dobrou, nebo špatnou zprávu?
Boží slovo nás vede k tomu, aby naše řeč byla jasná a přímá, bez zbytečných slov navíc. (Mt 5,37 a 12,36) Zároveň nám Bible sděluje Boží slovo ve svých knihách postupně, po částech, nikoli všechno najednou stejným způsobem. Přestože jde o zapsané Boží slovo, lidské jazyky jsou narušené, zmatené, nedokonalé. Každý rozumíme slovům trochu jinak a to je mnohdy zdrojem nedorozumění i mezi lidmi.
Dejme tomu, že chceme lidem sdělit dvě zprávy: dobrou a špatnou – anebo špatnou a dobrou. Někdo chce slyšet jako první raději tu špatnou, aby ji měl dříve za sebou a mohl se potom těšit z té dobré. Jenže jiný by raději nejprve povzbudil svou mysl zprávou dobrou, aby potom následující nedobrou zvěst lépe unesl. V tomto „učebnicovém“ příkladu dvou zpráv je situace ještě poměrně jednoduchá, protože se druhého můžeme přímo zeptat, jaké zprávě dá přednost. O mnoho složitější situace nastane, máme-li sdělit více souvisejících informací, o nichž ještě ani nevíme, jestli je druhá osoba bude považovat za dobré či špatné. Někdo bude chtít slyšet raději všechno hned, jen aby se necítil ochuzen o žádný detail; druhému zase vyhovuje postupné sdělování jednotlivostí, tak aby jednu po druhé dokázal vstřebat.
Podobná dilemata často prožívají například lékaři z oborů, které se setkávají s vleklými, vážnými, obtížně léčitelnými nebo nevyléčitelnými chorobami. Jejich úkolem je sdělit pravdivě diagnózu člověku, kterého vidí poprvé v životě a o němž vědí několik údajů nebo snímků z vyšetření. Z diagnózy potom plyne léčba, kontroly, zásah do života jak pacienta, tak jeho okolí, a především vyhlídky do budoucna. Ty bývají nejisté a pohybují se v rovině pravděpodobnosti. Medicína má sice k dispozici rozsáhlou evidenci výzkumů, které rozškatulkovávají pacienty do skupin vyjádřených procenty, ty ovšem nemohou s určitostí předpovědět vývoj nemoci toho konkrétního člověka, který právě sedí v ordinaci. I kdyby bylo rozložení 99:1, není jisté, zda daný člověk nespadá právě do oné jednoprocentní skupiny – ať už v dobrém, nebo ve zlém.
Nevhodně zvolený způsob komunikace není jen netaktní, ale může skutečně ublížit. Vždyť naše tělo, duše a duch jsou navzájem propojené. Nedůvěra, pochybnosti, strach, bezradnost – to vše se nepříznivě projevuje na tělesné schránce, a pokud navíc bojuje s těžkou chorobou, může to stav člověka výrazně zhoršit.
Lékař sice nemůže nemocného dobře voleným slovem uzdravit – to může jedině Bůh, vhodný způsob komunikace si ovšem může Bůh použít jako svůj nástroj. A to platí nejen pro vypjaté situace při sdělování závažné diagnózy. Tento svět je od dob biblické babylonské věže poznamenaný nedorozuměním, a proto bychom měli pamatovat na to, že ne každý má stejně naladěný „přijímač“ a že i jedinou pravdu lze někdy sdělit více způsoby.