To, čemu říkáme „esoterika“, je nový a lidový projev velmi staré tradice. Obvykle ji nazýváme západní esoterismus anebo – máme-li na mysli spíše její naukový základ než praktické projevy – hermetismus. Ačkoliv se jedná o tradici, která vedle křesťanství, judaismu a islámu nejvíce formovala naše západní myšlení a způsob života (a masivně je formuje hlavně v posledních 150 letech), mezi lidmi se o ní mnoho neví. Dokonce se o této tradici donedávna přednášelo jen na několika místech ve světě. (Praha byla ve vší skromnosti jedním z nich.) Zato v posledních deseti patnácti letech je to nesmírně populární oblast studia.
Kořeny západního esoterismu leží v antice, v náboženství gnóze, s nímž rané křesťanství muselo vybojovat největší zápas (a na některých knihách Nového zákona je to vidět). Poražená gnóze a spolu s ní i celý ohromný objem představ a praktik helenismu ale nezanikl, nýbrž vešel do skrytosti („ésoterós“ znamená řecky „skrytý“). Toto potlačené náboženství se stalo „stínem“ vítězného křesťanství a doprovází ho celé dva tisíce let. Křesťanské motivy vykládá jinak, ve skrytém významu a neortodoxním smyslu (ve smyslu jiném než církve).
Stalo se náboženstvím elit, které se cítí být pokročilé a které pronikly za oponu jevového světa k jeho vnitřním tajemstvím a byly do nich zasvěceny. Nalezly tam hlubší poznání a vyšší moudrost. Sestoupily pod vnější (exoterní) církevní křesťanství s jeho „provozem“ pro lidové masy. Ti, kdo čerpali z této tradice, se často považovali za křesťany, a někteří dokonce zastávali vysoké církevní úřady. V hledání této moudrosti se pak opírali například o slova apoštola Pavla: „Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře, (…) moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.“ (1. list Korintským 2,6–7)
Právě kvůli své neortodoxní povaze je západní esoterismus nesmírně variabilní a bohatý na různé – vzájemně někdy i velmi vzdálené – podoby. Za základní sdílený předpoklad je možné považovat myšlenku jednotné povahy všeho (v posledním století slýcháme: „všechno je energie“). Tato jednota překonává jakékoli protiklady (ducha a hmoty, Boha a člověka, dobra a zla, muže a ženy apod.) a dovoluje nacházet vztahy (korespondence) mezi tím, co je v jednotném, ale ve sférách uspořádaném kosmu výše a níže.
Proto je v této tradici běžná věštba (neboť děje a stavy v božském či andělském „nahoře“ a lidském „dole“ si vzájemně odpovídají), magie (neboť dosáhnout změny „nahoře“ znamená, že tato změna se promítne „dole“), alchymie (neboť jednotlivé prvky kosmu jsou vzájemně převoditelné). Proto je běžné hovořit s duchy zemřelých (neboť se nacházejí jen v jiné sféře), získat z vyšších sfér poznání (jasnovidectvím), cestovat po vyšších sférách, spatřovat auru člověka jako projev jeho nehmotného těla, vysílat a přijímat energii (sílu, moc), fyzikálními (hmotnými) prostředky nezměřitelnou, atd.
Do této bohaté tradice přispěli lékaři a léčitelé (Paracelsus, F. A. Mesmer s „živočišným magnetismem“, S. Hahnemann s „homeopatií“), svobodní zednáři, astrologové, okultisté, hermetické řády, parapsychologové a mnozí další. Ale zcela zásadní podíl má Teosofická společnost (založená roku 1875), která rozhodujícím způsobem ovlivnila alternativní náboženství na Západě během celého 20. století. Z jejích kořenů vyrostlo od 60. do 80. let 20. století hnutí Nového věku (New Age) a stalo se na Západě (vedle křesťanství) na přelomu 20. a 21. století náboženským mainstreamem.
Po zklamání, když „nový věk“ nepřišel ani roku 2012, je rozsáhlé dědictví tohoto hnutí nyní známo jako „nenáboženská spiritualita“. V komerční, lidové podobě se tomuto širokému, lidovému (už nikoli elitnímu) alternativnímu náboženství říká „esoterika“. V křesťanských kruzích se pro ně vžil také pejorativně vnímaný výraz „okultismus“, který ovšem označuje především lidové věštebné a magické praktiky západního esoterismu.