Jak se v těžkých chvílích modlit? Jak neztratit víru?

Zlé, ba zničující životní zkušenosti se nevyhýbají nikomu. Asi každý čtenář těchto řádků by si vzpomenul na nějaký přesmutný příběh. Jak se v takovou chvíli modlit? Jak neztratit víru? Jde to vůbec? Jde, někdy těžko, ale jde to.

Probuzenecký křesťan je často masírován kázáními a úchvatnými chválami, které zaslibují takříkajíc pozemské nebe. Je uváděn do představy, že se ho zlé věci nemohou dotknout. Potom přijde zlo a zaskočí jej. Tíživé situace překvapí každého člověka – připraveného i nepřipraveného. Ale pokud je člověk přednastaven tak, že se mu nic těžkého stát nemůže, bude na tom ještě hůře.

Biblický Jób se dostává do nesnesitelné situace, přichází o svůj majetek, rodinu a nakonec i o zdraví. To vše kvůli podivuhodné sázce mezi Jóbem a Bohem. Jóba pastorují jeho přátelé a on se těmto radám spíše brání. Obrací se k Bohu. Jeho modlitba je až drsně otevřená, s neskrývanou výčitkou vůči Stvořiteli: „Ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost.“ (Jb 31,6) Slušnému křesťanovi to může znít až nepříjemně, pyšně. Ale na konci knihy přichází Bůh. Jób je oceněn a vyzván, aby přinesl oběť za své tři přátele, kteří se neodvážili být vůči Bohu tak otevření.

Když čteme knihu Žalmů, setkáváme se v ní často s žalozpěvy. A i ty jsou nejednou tak prostořeké, že z nich mrazí. Přesto je nám Pán Bůh do Bible daroval, abychom se v nich našli: „Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví? (…) Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího.“ (Ž 77,8–11)

Smutek se nám jednoduše nevyhýbá. Právě míru depresivity v životě řeší kniha Kazatel. Její autor pozoruje život a mnohokrát propadá skepsi a pocitu marnosti. Není tedy nic zlého na tom, být občas smutný, skleslý, mít nanicovatou náladu. Přesto celou knihou prostupuje pevná víra v Boha i hledání drobných radostí ze života.

Vrátím se k počáteční otázce: Jak se v těžkých chvílích modlit? Jak neztratit víru? Zřejmě důvěrná upřímnost a otevřenost jsou to, co Bůh oceňuje. Zažil jsem lidi, co se proboleli k hlubšímu a pevnějšímu vztahu s Hospodinem. Zřejmě je mnohem horší, když se člověk stylizuje po postavy pevného křesťana, který má v životě jasno, a přitom uvnitř prožívá bouři.

Jsem rád tomu, že máme kancionál, protože jsou v něm nejen chvály, ale také opatrné vyrovnávání se s těžkým údělem, který na nás dolehne. Třeba píseň 469: „Vypovím všechno Pánu svému, dlouhá a tmavá má že pouť...“ Během naší životní cesty někdy dojde i na známá slova vyznání, které se objevilo na zdi varšavského ghetta: „Věřím, že existuje slunce, i když ho nevidím. Věřím v lásku, i když ji necítím. Věřím v Boha, i když mlčí.“ Jsou to těžké chvíle a nikomu je nepřeji. Přesto doporučuji věřit, třeba navzdory okolnostem.

Snad bych onen výše uvedený citát doplnil vyznáním: „Věřím v nebe.“ Na konci biblické knihy Zjevení je popsáno, že Bůh osobně přichází utřít slzy z očí. Představuji si velkého Boha, který u bran věčnosti, s velkým kapesníkem v ruce, každému človíčkovi osobně stírá slzy z očí. Tím gestem sám přiznává, že život byl a je těžký a složitý. Ale na konci naší cesty nás nečeká nikdo jiný než Bůh. A to je více než dobrá zpráva.