Jakou atmosféru očekáváme od večeře Páně? Co kdybychom při ní slavili Ježíšovo vítězství, jako když národ slavil zlato z Nagana?

Moc rád bych někdy takovou večeři Páně zažil. Ale narážím na pocit, že by to bylo cosi nepatřičného. Vždyť přece večeře Páně připomíná Ježíšovu smrt! Jak bychom se u toho mohli radovat? Přesto se mi vkrádá myšlenka, jestli jsme si všimli, že už nejsme na pohřbu a že neopečováváme pomník padlého hrdiny.

Co na to Písmo? „Když jedli, vzal Ježíš chléb, vzdal díky, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto je mé tělo.“ (Mt 26,26) O děkování čteme i u nasycení zástupů, kde Ježíš výslovně mluví o chlebu jako o svém těle. (J 6) A pak to čteme o Pavlovi, který vzdává díky a jí před zraky pohanů mrtvých strachy při troskotání jejich lodi. (Sk 27,35) Ono dobrořečení (eucharistie) je přeznačením běžné židovské modlitby před jídlem. Ne, není to běžné jídlo a neděkujeme za pouhý chléb. Je to večeře s Mesiášem, který v jednu chvíli umírá za každého z nás a v druhé chvíli mezi nás přichází jako vzkříšený a oslavený vítěz nad mocí hříchu a smrti. Je to víc než Nagano, kde jsme se nebáli projevit radost z vítězství našich hokejistů. Oslavujeme vítězství našeho Spasitele nad veškerou mocí, která nás oddělovala od Boha.

První církev to slavila: „Po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí.“ (Sk 2,46) I v pozdější době, ze které se nám dochoval text Didaché – učení apoštolů, je ze slavení večeře Páně cítit spíš radost: „Ohledně díkůvzdání takto budete děkovat. Nejprve o kalichu: Děkujeme Ti, Otče náš, za svatou révu, se kterou jsi nás seznámil skrze Ježíše svého služebníka. Pak o nalámaném chlebu: Děkujeme Ti, Otče náš, za život a poznání, s nímž jsi nás seznámil skrze Ježíše svého služebníka. Po nasycení takto vzdáte díky: Děkujeme Ti, svatý Otče, za Tvé svaté jméno, které jsi usadil v našich srdcích, a za poznání, víru a nesmrtelnost, s níž jsi nás seznámil skrze Krista svého služebníka.“

Ale pak se to nějak pokazilo. Středověk znamenal likvidaci radosti i svobody, uzamčení večeře Páně do tvrdých pravidel a kompetence kléru. Naštěstí přišla reformace a řada dalších duchovních probuzení, která znamenala návrat radosti a svobody. Zvláštní ale je, že pietismus (duchovní hnutí, ze kterého vychází Církev bratrská) měl opět tendenci svázat večeři Páně spíš se zvýrazněním Kristova utrpení, tedy spíš s prožitkem sebezkoušení a pokání, než s radostí ze vzkříšení a odpuštění. Náš problém je a vždy asi bude v tom, že se neustále potácíme mezi důrazem na Kristovo utrpení a na jeho vzkříšení. Jako kdybychom si nemohli vybrat a ze strachu, aby se naše víra nestala příliš lacinou nebo naopak útrpnou, torpédujeme vždy ten opačný důraz. Raduješ se z odpuštění? Chyba, Ježíš přece trpěl, tak čiň pokání. Trápíš se nad svým hříchem? Chyba, Ježíš přece slavně z hrobu vstal, tak se koukej radovat. Ve skutečnosti je nezbytné nechat Ježíšovu bolestnou smrt, jásavé vzkříšení, i to podivné ticho hrobu mezi tím, ať k nám hovoří v plnosti, abychom toto vše také v plnosti prožili podle toho, co právě nyní zažíváme.

Přesto si dovolím navrhnout, abychom kříž i hrob brali jen jako první třetinu utkání, které se v druhé třetině překlopí v jasné Ježíšovo vítězství. A ve třetí třetině ho zcela nekompromisně stvrdí svědectví Ducha svatého, v jehož moci zvěstujeme sobě navzájem i lidem, kteří jsou jako v Pavlově příběhu mrtví strachy, že Ježíš přišel, „aby naše radost byla plná“. (J 16,24)