Nejspíš právě tato Ježíšova instrukce při večeři s učedníky způsobila, že se ze soukromé večeře stala svátost, kterou bude církev slavit až do příchodu Krista.

A jak to tak bývá, je možné tuto památku dělat s různým porozuměním. Naším cílem ovšem je promýšlet to s touhou, aby večeře Páně byla něčím, co reálně narovnává sehnuté k radosti, posiluje zdeptané k naději a křísí mrtvé k věčnému životu.

Nejdřív je ovšem třeba trochu se vyhranit. Je totiž možné pěstovat památku, o kterou Ježíš vůbec nestojí. Mám na mysli to, že večeře Páně se stane připomínkou hrdinského činu našeho superhrdiny či vzpomínkou na superhrdinu, kterému jsme velmi vděční za hrdinský čin. Zkrátka při večeři Páně oprašujeme Ježíšův pomníček, na kterém stojí psáno: Zde padl náš drahý spasitel Ježíš, Boží Syn. Jsem si jist, že o takovou památku Ježíš nestojí. Taková památka totiž časem bledne a večeře Páně je pak jen způsobem oživování významné, leč neaktuální události, která jednou za čas počechrá naše emoce, ale reálný vliv na náš život nemá.

Činit památku tím, že podáváme mezi sebou chléb a kalich s vínem, se víc podobá židovskému slavení paschy – svátku vyjití Židů z egyptského otroctví. Pascha pro hebrejsky myslícího člověka není jen připomínáním historie, ale způsobem vlastní aktivní účasti na příběhu vyjití z Egypta. „Slavením paschy se zpřítomňuje velký vykupitelský čin Boží. Vždyť na něj nevzpomínají jen lidé, ale i Bůh sám. Na základě toho má v každé generaci člověk na sebe hledět jako na toho, který sám vyšel z Egypta.“ (Mišna)

Dá se říci, že pravá identita a životnost židovského národa se zakládá na Božím vysvobození, které se stává skutečným a aktuálním při každém „činění na památku“. Izraelci jedí téhož beránka, kterého jedli jejich předci v Egyptě, zažívají stejné napětí a slaví stejné osvobození. Dokládá to i formulace z Písma: „Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená, odpovíš mu: Hospodin NÁS vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví.“ (Ex 13,14)

Ježíšova poslední večeře, tedy naše večeře Páně, není ničím jiným než slavením Boží paschy. Krev Božího beránka, který zemřel pro naše provinění, nás chrání před Božím soudem mnohem víc než Židy v Egyptě, protože nás očišťuje od každé nečistoty. Jednou provždy, ale právě nyní a právě v té či oné konkrétní oblasti života.

Večeře Páně je způsobem vlastní aktivní účasti na události vykoupení z hříchu a smrti. Každý, kdo se účastní večeře Páně, je aktivním účastníkem veškerého dění spásy, které se točí kolem Ježíšova příběhu. V žádném případě se nejedná o opakování tohoto dění, nýbrž o jakousi aktualizaci pro současnost. Ale ne jen oživováním paměti! To by bylo hodně málo. Je to způsob vlastní aktivní účasti na Ježíšově modlitbě v Getsemane, na jeho zatčení a selhání učedníků, na celém ohavném procesu, na Pilátově mytí rukou, na bičování a nasazení trnové koruny, na vláčení kříže spolu s plačícími ženami a nedobrovolníkem Šimonem z Kyrény, na ukřižování, na Ježíšově smrti, na roztržení chrámové opony, na položení těla do hrobu, na odvalení kamene a vystoupení Ježíše ze smrti, na setkání vzkříšeného Pána s ženami, na… seslání Ducha svatého.

A zároveň je testem fungujícího propojení Kristovy oběti a celého našeho života. Není jen oživením paměti ani jen prožívání naší spásy v Ježíšově příběhu, ale stále hlubším poznáváním proměňující Kristovy lásky, která přesahuje každé poznání, díky čemuž se dáváme prostupovat vší plností Boží. (Ef 3,19)