Na našem odpuštění bylo zvláštní, že proběhlo tak rychle, bez přípravy, bez dovětků – a najednou bylo čisto.

Na našem odpuštění bylo zvláštní, že proběhlo tak rychle, bez přípravy, bez dovětků – a najednou bylo čisto. Už nic z minulosti jsme nepřipomínali. Všechny negativní emoce zmizely. Smíření se sousedem z domu neočekávaně rozsvítilo nebe, ačkoliv se nejednalo o nic tak významného. Ale kdo ví. Bylo to tak lidsky obyčejné. Nemuseli jsme se ničeho doprošovat, nic si vyříkávat, za nic se omlouvat, o ničem jsme nedebatovali, prostě necháme toho a je to.

Než k tomu ale došlo, trvalo to sedm let. Život je složitý a ve společenství vlastníků bytových jednotek zvlášť. Už proto, že dům byl tenkrát plný opilců. A mezi nimi dominoval domorodý, říkejme mu třeba Josef. Bývalý sportovec, hokejista, takový ranař. Hodně pil, všichni se ho v domě obávali. Měl už nějaký flastr za výtržnosti, a když se opil, lítaly po schodišti přinejmenším boty. Dlouhá léta v domě vládl a měl hlavní slovo.

Když jsme se s rodinou nastěhovali, padla kosa na kámen, protože se lidí žel nebojím. Viděl jsem, že dům je ve zchátralém stavu, že je potřeba udělat pořádek v účtech, provést opravy, vyměnit padesát let staré okapy atp. Tehdy jsme se poprvé názorově střetli, ale bylo to ještě v pohodě. Pak ale přišel konflikt s rekonstrukcí domovního topení a tehdy všechno vygradovalo, protože úpravy vyžadovaly práci ve všech bytech včetně jeho.

Ten den s jistou hladinou alkoholu v krvi likvidoval starou koupelnu kvůli novému etážovému topení. Ale místo toho, aby prkna a části vany nosil z druhého patra dolů, házel je bez upozornění rovnou oknem ven. Jenomže v ten moment dole pod oknem stáli lidé a mezi nimi i moje manželka s kočárkem. Metr od ní spadla asi tříkilová plechová noha od vany. Zakřičela, co se to děje, ale on jen zařval pozor tam dole, a aniž by se podíval, přistálo vedle kočárku prkno. Nevěděl, že jsem toho dne doma. Na nic jsem nečekal a zavolal policii. Ta přijela, záležitost vyšetřila, souseda odvezla a zjistila jistou nezpůsobilost, ba podnapilost. Mne se ptali, zda si myslím, že šlo o úmyslné jednání. To jsem vyloučil, ale trval jsem dále na tom, že ohrožoval lidi z našeho domu. To potvrdili i další svědci. Po návratu z policie pak soused sice čtvrt hodiny řval do oken domu, co mu ze srdce na jazyk přišlo, ale už se nikdy ničeho podobného nedopustil. Proslov uzavřel rezolucí, abychom se nezdravili. Nastalo sedmileté období nezdravení a mlčení.

Dbal jsem celou dobu na to, aby ho zdravily moje děti, a choval jsem se k němu jako k ostatním sousedům. Roky jsme ale chodili kolem sebe mlčky a bez pozdravu, nerad jsem ho potkával. Říkal jsem si občas, že kdybychom se někdy začali zdravit, byl by to větší zázrak než chození po vodě. V podstatě jsem tomu nevěřil. Neměl jsem vůbec představu, jak a za jakých okolností by se mohlo stát, aby se náš vztah změnil k lepšímu. Ten stav sice obrousil čas, ale bylo to, jako když je zatažená obloha. Takový jsem měl pocit, kdykoliv jsme na sebe v domě narazili. Z jednoho roku byly najednou tři, potom pět a pořád zataženo, šero, nesmíření.

Nejsem zvyklý dlouho ignorovat lidi, z mé strany ale bylo vyloučené za ním jít. Klíč k řešení zavřených dveří byl podle mého soudu na jeho straně. To on přece ohrozil moji rodinu, já jsem ho jen zpacifikoval, bez rvačky a podle zákona. Dělal jsem ale všechno pro to, aby byl mezi námi klid, a pracoval jsem i v jeho prospěch v rámci našeho domu. Chodit však za ním s nějakým usmiřováním, to mně připadalo křečovité.

A pak přišel den, kdy jsem za domem a před jeho garáží sekal trávu. Soused šel do auta, zastavil se, přešlápl z nohy na nohu a povídá: „Sousede, necháme toho.“ Podal mi ruku a dodal: „Já jsem Josef.“ Od té chvíle jsme si tykali až do konce jeho života. Odpověděl jsem mu, že jsem rád, a šel jsem dodělat svou práci. Ale pořád jsem přemýšlel, že bych to měl nějak dotáhnout, doříct… Ale jak? A tak jsem jel koupit do obchodu tu nejdražší whisky, jakou měli. Byl jsem si samozřejmě vědom sousedových nesnází s alkoholem, ale ta flaška měla docela jiný význam. Byl to jakýsi symbol, kterému mohl dobře rozumět. Navíc jemu rozhodně láhev destilátu nemohla uškodit, na rozdíl ode mne, jak jsem následně pochopil…

Vrazil jsem mu whisky do ruky se slovy, že jsem rád a že jsem už dlouho nezažil tak krásně slunečný den! Seděli jsme naproti sobě a on, že si s ním musím dát, že to sám pít nebude. Sice se mně nechtělo, ale odmítnout jsem nemohl. Ptal se mne, ke které víře patřím, a přitom podotkl, že on na nebe nevěří. Nevím, kam přesně mířil. Odpověděl jsem mu, že to není tak důležité, a dodal jsem, že nebe je možná dnes a právě teď. Vždyť jsme několik let žili v divné mlze a najednou se rozsvítilo slunce. Možná, i kdyby ten den pršelo, pro mě svítilo světlo z nebe. A v nedaleké borovici se křik vrabců dal považovat za andělský zpěv. Je ale také třeba dodat, že večer se na nebi přeci jen objevil malý mráček, protože jsem z neznalosti oboru poněkud podcenil sílu whisky. Ale další den už zase slunce svítilo a svítit nepřestalo až do sousedovy smrti.

Na našem odpuštění bylo skutečně zvláštní a možná ojedinělé, že proběhlo tak rychle, téměř beze slov a bylo jasno. V knize Velký rozvod vykreslil C. S. Lewis představu pekla jako šedivého města, nad kterým nikdy nesvítí slunce, pořád je zataženo, mlhavo. Lidé spolu nedokážou žít, jsou na sebe zlí, jeden od druhého se stěhují a nekonečně vzdalují, protože spolu nemohou vydržet. Odpuštění, které mezi mnou a sousedem nastalo tak nečekaně, bez dovětků a vysvětlování, bylo, jako kdyby se nad námi rozsvítilo nebe. Prostě jsme toho oba nechali a bylo to.