„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Matouš 6,12

Tato prosba z modlitby Páně mnohým vykladačům i modlitebníkům lidově řečeno vrtala a vrtá hlavou. Jaká je souvislost mezi Božím odpuštěním a naším odpuštěním lidem kolem nás? K této věci je možné zaměřit i jedno z nejpodivnějších evangelijních podobenství, podobenství o nepoctivém správci. Pojďme si nejprve připomenout jeho text.

(Lukáš 16,1–9), B21: Ježíš řekl učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk, který zaměstnával správce. Ten byl před ním obviněn, že mrhá jeho majetkem. Zavolal ho tedy a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého počínání, neboť budeš propuštěn.‘ Správce si řekl: ‚Co budu dělat, až mě můj pán propustí? Kopat nemohu, žebrat se stydím... Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali do svých domů, až budu propuštěn!‘ Jednoho po druhém si pak zavolal všechny dlužníky svého pána. Prvního se zeptal: ‚Kolik dlužíš mému pánu?‘ ‚Sto sudů oleje,‘ odpověděl dlužník. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – rychle si sedni a napiš padesát.‘ Dalšího se zeptal: ‚A kolik dlužíš ty?‘ ‚Sto měr pšenice,‘ odpověděl. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – napiš osmdesát.‘ A jeho pán ocenil, že si ten nepoctivý správce počínal chytře! Synové světa totiž bývají ve svých věcech chytřejší než synové světla. Říkám vám tedy: I špinavými penězi, které pominou, si můžete dělat přátele, abyste byli přijati do věčných příbytků.

Podobenství o nepoctivém správci může být vnímáno jako kontroverzní. Jeho příběh zrovna nezapadá do představ o biblickém textu jako zásobárně nadčasových pravd a poučení. Zvlášť osoba protřelého správce jako by vystoupila spíš třeba z politické satiry o mazaném lobistovi Tondovi Blaníkovi.

Jaké jsou osoby a obsazení tohoto příběhu? Není to zrovna výkvět společnosti. Pán tu vystupuje spíš jako nezodpovědný boháč, který je nad věcí. Namísto, aby vzplanul spravedlivým hněvem nad zprávami o špatném hospodaření svého správce a zahájil řádné vyšetřování, jedná jen na základě toho, že „něco“ slyšel. Skoro jako by se celou záležitostí spíš bavil. Říká: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého počínání, neboť budeš propuštěn.‘ Na konci příběhu navzdory logice, kterou by si žádala spravedlnost, je závěr: (Lukáš 16,8) „A jeho pán ocenil, že si ten nepoctivý správce počínal chytře!…“

Správce nelze nazvat jinak než protřelým člověkem. Má jediný cíl, a tím je další pohodlný život, kterému všechno podřizuje. Neštítí se ani falšování dokladů o půjčkách, které mají dlužníci u jeho pána. Jeho jednání je neospravedlnitelné.

Proto se v textu podobenství správcem získaný profit z „úpravy“ dluhů jasně nazývá „špinavými penězi“. V jiných biblických překladech najdeme ony biblické okřídlené obraty: „nespravedlivý mamon“ nebo „mamon nepravosti“. Ovšem v podání Pána Ježíš nejde o nějakou výzvu k vychytralému jednání. Jeho cílem je důkladně zvýraznit určitý přístup, který musí člověk zastávat, pokud chce dosáhnout věčného života v Bohu:

(Lukáš 16,8–9) „…Synové světa totiž bývají ve svých věcech chytřejší než synové světla. Říkám vám tedy: I špinavými penězi, které pominou, si můžete dělat přátele, abyste byli přijati do věčných příbytků.“

Jinak řečeno: „Když se světští lidé takhle starají ve svých věcech, proč se nestaráte vy, Boží lidé, s takovou prozíravou chytrostí o Boží věci?“ Jde o to udělat si zavčasu přátele stejně, jako se onen nepoctivý správce snažil získat si včas přátele, aby se po očekávaném vyhazovu ze správcovství mohl dobře uchytit u někoho z dlužníků svého bývalého pána. Teď už možná přestává být toto podobenství podivnou hádankou. Máme směr k výkladu. Co to znamená udělat si přátele pro nebe?

Biblisté řeknou, že se tu má zřejmě v první řadě na mysli sdílení majetku a praktická pomoc chudým příslušníkům tehdejší církve. To je jistě velmi opodstatněný názor. Pán Ježíš tu přece říká: „...penězi, které pominou, si můžete dělat přátele,…“ V dnešní, po hmotné stránce relativně mnohem zajištěnější době, nám možná uniká, že tehdy potřebné sdílení hmotných statků nebylo jen nějakou výpomocí v momentální nouzi. V tehdejším prostředí velmi ostrých sociálních rozdílů a kruté nouze těch slabších šlo doslova o život. Pokud je podstatou všech Božích přikázání láska, pak by ponechání spolubratří na pospas bídě, zoufalství a smrti nasvědčovalo, že víra jen v myšlenkách a pocitech bez skutků milosrdenství je pouhá neplodná iluze.

Dnes ale nezápolíme, i když jistě ne vždycky, s tak ostrými rozdíly hmotnými. Přesto nemůžeme zapomenout, že do nebe nejdeme sami. To nám dovoluje posunout význam podobenství z roviny hmotného sdílení na rovinu mezilidských vztahů. První rovina se tím samozřejmě neruší. Spíš se jen rozšiřuje náš pohled z dluhů v materiální oblasti na dluhy v oblasti vztahové. A tím největším dluhem ve vztahové oblasti je právě láska, která se mimo jiné projevuje odpuštěním. Dokonce i v nadpisu citovanou prosbu z modlitby Páně by bylo možné překládat namísto: „...odpusť nám naše viny...“, „odpusť nám naše dluhy...“. Zkusme si tuto náročnou pravdu přiblížit pomocí jiného starého a pro někoho asi i známého židovského příběhu:

Vypráví se, jak byl jakýsi cadik (tj. svatý muž) přenesen ve vidění na onen svět. V první vizi uviděl bohatě prostřený stůl a kolem něj množství hostí. Všichni ale měli velmi dlouhé příbory a nemohli si nabrat z předložených skvěle vypadajících pokrmů. Naříkali hlady, navzájem se dlouhými příbory dloubali a zraňovali a propukali mezi nimi hádky i otevřené násilí. Hodovní místnost byla naplněna vřavou a nenávistí. Přes krásu pokrmů byla vlastně odporným místem. V druhé vizi navštívil cadik zdánlivě stejnou místnost, která ale byla naplněná pokojem, vděčností a radostí. Vše vypadalo stejně: stůl s množstvím skvělých pokrmů, množství hostí i dlouhé příbory. Hosté ale s úslužností a zdvořilostí podávali pokrm jeden druhému. Cadik obrátil oči k Nebesům s nahlas nevyřčenou otázkou po smyslu vidění. A z Boží slávy zazněl hlas: „Můj milovaný, nejprve si viděl peklo a pak nebe.“

Poselstvím příběhu není podat zprávu o tom, jak to vypadá na onom světě. Jde v něm o to, zdůraznit myšlenku, že pro vstup do nebeského království potřebujeme jeden druhého. Nebe začíná tam, kde jsou lidé přáteli. A přátelství nemůže žít bez odpuštění. Protože odpuštění tu není jen od toho, aby byly překonány jen nějaké hrozné křivdy a provinění. Vlastně by bylo možné říct, že prve než budeme moci zdolat nějakou pevnost křivdy a zranění, tak nejprve musíme vést v síle odpouštějící lásky drobný denní boj. Boj s nevhodnou poznámkou, která se nás dotkla, možná s úsměškem, který nás zamrzel, s pocitem křivdy, když jsme byli opomenuti tam, kde jsme čekali přijetí nebo alespoň vlídnou reakci a tak podobně. A mírou toho, jak se nám daří takový boj vést, jsou zase obyčejné věci. Potřebujeme a chceme se setkat i s těmi lidmi, v jejichž případě ve vzájemných vztazích něco zaskřípalo nebo zabolelo? Protože onen nepoctivý správce potřeboval dlužníky svého pána a oni zas potřebovali jeho, protože mu byli vděční. Nebe je oslava. A oslava by byla smutná bez přátel. Náš Pán Ježíš nám řekl, co máme udělat proto, abychom už teď získali přátele pro nebeskou oslavu. Je ale ještě nutné říct, že nám Pán Ježíš neposkytl jen dobrou radu. On také vytvořil předpoklad pro její splnění. Můžeme si s vděčností uvědomit, že jsme ti největší dlužníci a on sám smazal svojí smrtí na kříži náš ohromný dluh. Pokud si tohle o sobě připouštíme, pak není nemožné dělat si z těch svých dlužníků přátele už teď, pokud je čas.