Nauky o posledních věcech člověka (eschatologie) mají dvě podoby: individuální, jako způsob dosažení vlastní spásy, a kolektivní. Mezi typy kolektivních eschatologií vyniká zvláštní jev. V religionistice se odborně nazývá slovem „milenialismus“ a spočívá v přesvědčení, že lidstvo (anebo aspoň jeho významnou část) čeká v dohledné době dějinný zlom, po němž bude pro nějaký kolektiv lidí následovat dlouhotrvající pozemská blaženost, tedy stav, v němž bude eliminováno zlo a jeho důsledky. Dějinným zlomem přitom skončí takový svět, jak ho známe.

Milenialismus jako světový fenomén

Milenialismus má množství variant, neboť se vyskytuje snad téměř ve všech náboženských tradicích světa i v sekulárním myšlení: hojně je přítomen v celých dějinách judaismu, kde má podobu očekávání mesiáše a jeho říše, a v posledních letech zaznamenáváme enormní nárůst milenialismu v islámu (očekávání mahdího a jeho „islámského státu“ těsně před Božím posledním soudem). Z českých dějin známe nejen například milenialismus husitů, ale i sekulární verze tohoto revolučního milenialismu v podobě komunistických hnutí nebo německého národního socialismu. Mileniální koncepty ale nalezneme i v indických náboženstvích (hinduismu a buddhismu); nejvýraznější je asi přesvědčení o šambhalské říši v tibetském buddhismu. Vypadá to, jako by snad k psychické výbavě lidí patřila lítost nad „ztraceným rájem“ ideální lidské společnosti, silná touha po uskutečnění takové společnosti a naděje, že se to jednou na této Zemi přece jen podaří. Zdá se, že tato psychická výbava spojuje věřící všech možných tradic i ateisty.

Ohromné množství různých variant milenialismu se objevilo v dějinném proudu křesťanství, které ostatně samo vzniklo jako mileniální (mesiášské) hnutí uprostřed judaismu. Dějinný zlom v křesťanství je spojen s druhým příchodem Krista. Zatímco většina křesťanů věří „pouze“ v poslední Boží soud, který po tomto Kristově příchodu nastane, po celé dějiny církve se objevovali i křesťané, kteří kladli mezi Kristův příchod a poslední soud ještě pozemskou tisíciletou říši (tedy milénium). Jinými slovy, obvyklá křesťanská perspektiva se vztahuje mimo tento svět a zahrnuje individuální odměnu v přítomnosti Boha, anebo trest v odloučení od něho. Různé specifické křesťanské koncepce mají nejen tuto individuální naději, ale upínají se ještě k ideální společnosti na této Zemi. Po obnovení tohoto světa a poměrů na něm má totiž nastat tisícileté Kristovo panování.

Typy křesťanského milenialismu

Stejně jako u jiných náboženství má i v křesťanství smysl rozlišovat dva hlavní typy milenialismu. Takzvaný progresivní křesťanský milenialismus (v teologii zvaný postmilenialismus) pracuje na zlepšení církve, společnosti a celého světa ve vědomí, že Kristus „zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové“. (Sk 3,21) V křesťanských dějinách měl tento mileniální koncept velký význam například na přelomu 19. a 20. století, kdy se i díky němu rozvinula celosvětová protestantská misie. Nemálo křesťanů věřilo, že společně se šířením nevyspělejší západní civilizace prostřednictvím kolonialismu se bude šířit i evangelium, a pak, „až bude všechno nové,“ civilizované, technicky i společensky vyspělé a křesťanské, přijde Kristus podruhé.

Ještě větší ohlas měl v křesťanské historii katastrofický milenialismus (v teologii zvaný premilenialismus), který vychází z doslovného výkladu apokalyptických spisů (hlavně Zjevení Janova a Danielova proroctví), anebo apokalyptických částí jiných biblických spisů (například z Ježíšových apokalyptických výroků zaznamenaných v evangeliu). Tento typ předpokládá nikoli pokrok lidstva (jako progresivní milenialismus), ale naopak jeho úpadek. Kristus přijde podle této víry v nejhorší chvíli lidstva. Během dějin nacházel tento pesimistický pohled na lidskou společnost mnohokrát oprávnění, takže křesťané rezignovali na snahu zlepšit společenské poměry a starali se raději o vlastní spásu a spásu svých nejbližších. Bídu a nástrahy doby jim obvykle pomáhala překonat víra, že různá, především biblická znamení ukazují na konec trápení a že tento konec světa je už za dveřmi.

V křesťanské teologické diskusi se ale objevuje ještě jeden pojem, a tím je amilenialismus. Vyjadřuje se jím odmítnutí mileniálních koncepcí, což je – jak už bylo řečeno – v křesťanstvu nejčastější postoj k představám pozemské tisícileté říše.

Zdroje křesťanského milenialismu

Křesťanský milenialismus se obvykle napájí z alegorického anebo doslovného porozumění Písmu, každopádně z takového čtení, které s Biblí pracuje bez ohledu na teologický, historický a literární kontext jejích textů. Hlavním důsledkem takového přístupu k Bibli je to, že se tato svatá kniha stává – obrazně řečeno – krabicí s dětskými kostkami, jež milenialisté kombinují a přizpůsobují svým spekulacím a z nichž staví své konstrukce posledního času s jeho znameními. Spojování biblických obrazů s jednotlivými světskými panovníky, konkrétními pozemskými ději, astronomickými úkazy, přírodními či společenskými katastrofami apod. slouží těmto křesťanům k nacházení důkazů přibližujícího se konce světa a někdy i k vytváření celých apokalyptických „jízdních řádů“. Tyto ideové konstrukce budují křesťané obvykle v dobré víře, že takové zacházení s Biblí je oprávněné a že právě oni jsou Duchem svatým povoláni k tomu, aby navzdory církevní tradici a znalcům Písma odhalili jeho pravý smysl. Pro zbožné křesťany, kteří si váží Bible, ale mnoho jí nerozumějí, může být tento přístup atraktivní.

V předchozím odstavci je naznačeno, že milenialismus (hlavně ten katastrofický) bývá přítomen zvláště mezi křesťanskými „disidenty“, a to jak v různých neortodoxních hnutích a začínajících církvích, tak v tradičních církvích mezi znepokojenými bratry a sestrami. V současné době znepokojují například rychlé proměny globalizující se společnosti, náboženská pluralita, problémy imigrace, zanedbatelná role církví ve společnosti, málo účinná křesťanská misie apod. Katastrofický milenialismus může na taková znepokojení působit hojivě a může dodávat jednoduchá vysvětlení, jichž se ve složitém světě nedostává. Není překvapivé, že se spekulace o blízkém příchodu tisícileté říše poměrně často kombinují s lidovou „vědou“ (například s konspiračními teoriemi či s kreacionismem), s vulgárním antiislamismem nebo se záměnou úcty k Židům za nekritický obdiv ke Státu Izrael.

Století evangelikálního milenialismu

Podobně jako mnoho jiných nových náboženských hnutí, měl i evangelikalismus (k němuž patří i současná Církev bratrská) ve svých počátcích na přelomu 18. a 19. století své období zvýšených mileniálních očekávání. Tehdejší mileniální spekulace se opíraly především o konec římského papežského státu roku 1798. Počítalo se, že papežská moc trvala od roku 538, tedy 1 260 let, což je vlastně 1 260 dnů, a tedy na základě (Danielova proroctví) tři a půl roku vlády antikrista.

Tehdejší milenialismus se projevoval především v okrajových a nepravověrných evangelikálních hnutích, jakými byl například mormonismus nebo adventní hnutí. Z velkého mileniálního očekávání adventního hnutí v letech 1843 a 1844 později vzešlo hnutí adventistů sedmého dne, a ještě později badatelé Bible (od roku 1931 zvaní „svědkové Jehovovi“). Na začátku 20. století vzniklo poslední z velkých evangelikálních mileniálních hnutí – pentekostalismus (letniční hnutí).

Ještě roku 1833 byla zveřejněna také jedna z neodvážnějších a zároveň nejvlivnějších premileniálních spekulací. Představil ji irský právník (a na krátký čas také anglikánský duchovní) John Nelson Darby (1800–1882). Rozdělil křesťanské dějiny na šest dispenzací (slovo pochází z latinského „dispendere“ ve významu „různě vážit“), vymezených různými typy smlouvy mezi Bohem a lidmi. Sedmou dispenzaci („věk království“) lidstvo ještě očekává v podobě tisícileté říše pod Kristovou vládou. Má nastat tehdy, až se Židé navrátí do své starověké vlasti a až jejich obnovená pospolitost přijme Ježíše jako mesiáše. Originální představou v Darbyho koncepci je „vytržení svatých“: při svém druhém příchodu má Kristus nejprve vzít skrytě k sobě („vytrhnout“) své věrné následovníky, ponechat svět v soužení pod vládou antikrista po dvakrát 1 260 dnů (sedm let) a ukončit toto soužení svým viditelným příchodem. Po bitvě u Armageddonu, v níž má být antikrist poražen, bude Kristus vládnout v tisíciletém království, v sedmé, závěrečné dispenzaci, po níž už přijde jen definitivní Boží soud.

Ve Velké Británii ani v kontinentální Evropě Darby nezaznamenal velký úspěch a jeho společenství tzv. plymouthských bratří se fatálně rozštěpilo ještě za jeho života (obě větve působí i v české společnosti, ale jen jedna, tzv. otevření bratři, vystupují veřejně pod současným jménem „Křesťanské sbory“). Daleko větší úspěch Darby zaznamenal ve Spojených státech, kde se lidové výklady Bible vždy lépe uplatňovaly. Obzvlášť vlivná pro rozšíření dispenzacionalismu byla Scofieldova Bible s poznámkami (první vydání vyšlo roku 1909, roku 1917 bylo revidováno, od té doby vyšlo mnohokrát a v několika jazycích). Scofieldovy poznámky spojovaly různá místa v Bibli v duchu Darbyho dispenzacionalismu, takže čtenář této velmi oblíbené a rozšířené Bible sice četl „pouze“ Bibli, ale prostřednictvím křížových odkazů do sebe nevědomky vstřebával Darbyho teologii a chápal ji jako „biblickou víru“.

Darbyho premileniální dispenzacionalismus byl na konci 19. a na začátku 20. století dále velice posílen znepokojením, které v mnoha evangelikálních křesťanech vyvolávaly společenské změny modernity, například urbanizace a individualizace, rostoucí prestiž vědy (a rozšíření evoluční teorie), změny v genderových rolích nebo vzrůstající vliv liberální teologie. Promyšlená mediální strategie, která odpovídala na tyto změny doslovným výkladem Bible a Darbyho dispenzacionalismem, způsobila, že mezi evangelikály vzniklo v 10. letech 20. století nové hnutí tzv. fundamentalistů. Ačkoli fundamentalisté (později nazývaní „konzervativní evangelikálové“) procházeli posledním stoletím s úspěchy i s neúspěchy, každopádně se jim ale podařilo Darbyho premilenialismus nesmírně rozšířit v americké společnosti, a to dokonce tak, že ve vytržení věří podstatně více Američanů, než je amerických konzervativních evangelikálů. Vytržení (angl. „rapture“) tak překročilo evangelikální prostředí a díky knihám a filmům (například Jako zloděj v noci nebo sériím Left Behind) se stalo součástí americké kultury. Tomuto rozšíření také velmi napomohlo ustavení Státu Izrael roku 1948, často považované za důkaz pravosti Darbyho koncepce dispenzací.

Darby klepe na dveře

Díky misii konzervativních evangelikálů se Darbyho verze premilenialismu dosud šíří po celém světě a samozřejmě zasahuje i české evangelikály. Jak ukázal úspěch dvou premileniálních knih Sergeje Miháľa (Vytržení, 2016, a Příchod Syna Člověka, 2019), je tato koncepce pro nás evangelikály stále atraktivní. Křesťanští milenialisté samozřejmě do církví patří, a někdy je mohou i obohacovat zbožnou aktivitou, kterou v nich naléhavé očekávání vytržení a tisícileté říše vyvolává. Bezesporu si zaslouží poctivou pastorační péči, zaměřenou na jejich znepokojení jako na pravděpodobnou příčinu jejich mileniálních tendencí, a promyšlené biblické vzdělávání, které dovolí jít v Bibli opravdu „na hlubinu“.

Tato „hlubina“ možná není tak vzrušující, jako když jsme ve skautu luštili šifrovanou zprávu, učili se číst pozpátku nebo když jsme v dětském pokoji skládali z jednotlivých dílků puzzle neznámý obrázek. Odpovědná práce s Biblí je obyčejnější a hlavně – zanechává ve věřícím čtenáři možná více otázek, než mu poskytuje odpovědí. Právě tím ho vede ke stále jemnějšímu a čerstvějšímu poznávání Boha. Boží slovo z Bible nezaznívá tehdy, když se nám zdá, že objevujeme skrytá znamení, ani když na nás vyskakují tajemné významy a souvislosti, ale když osobně zaslechneme: „Ten muž jsi ty“ (2 S 12,7) nebo „Ta žena jsi ty“. Tedy když zjistíme, že Boží soud i Boží spása se týká nás osobně. To je důležitější a jasnější zvěst než mileniální spekulace.