Tahy štětce na plátně vypovídají o malířích i jejich době

Patrika znali všichni lidé z vyloučené lokality. Mluvili o něm, ale nikdo se o něj opravdově nikdy nezajímal. Vnímali ho jako postavu, kterou provází samé problémy a těžkosti. Jeho otec bojoval se závislostí na pervitinu, matka se snažila rodinu udržet a řešila finanční problémy prostitucí.

Mt 7,13-14 Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

U malé recepce na chodbě dětského oddělení Kliniky popálenin a rekonstrukční chirurgie v Brně bylo docela živo. Stála jsem u zdi nedaleko východu a pomalu se chystala k odchodu. Nebyla jsem sama. Vedle mne nějaká maminka táhla dvě tašky plné věcí a oblečení a za ruku vedla holčičku. Mohlo jí být tak pět, obličejík pod kudrnatými culíky měla plný ještě ne zcela zhojených popálenin, někde se v přechodu z rudé pokožky na světlou ještě odlupovaly vrstvy kůže.

S krásou jsou věčně problémy a nikdo o tom neví tolik jako ženy.

Krása je v Knize knih od počátku stvoření neoddělitelnou součástí nádherného světa, který stvořil Bůh. Vždyť kosmos už z dob Homérových znamenal také ozdobu a šperk. Odtud pochází i slovo kosmetika, která dodnes slouží k péči o tělesnou krásu především žen, ale nejen jich. A krásu žen, vnější i tu niternou, Bible zmiňuje na mnoha místech jako něco mimořádného, co nelze přehlédnout.

Mnoho lidí, křesťany nevyjímaje, řeší svůj vzhled. To, jak se sami vnímáme, spolu s tím, jak nás vnímají druzí, do značné míry v tomto světě určuje naši identitu, míru akceptace ostatními i naše místo mezi lidmi.

Když slyším slovo krása, vybaví se mi to, co přitahuje můj zrak a sluch. Krásný může být obraz, příroda, postava, stejně tak i hudba, báseň, kniha atd. Zároveň normy krásy se mění podle času a kultury. To co je v jedné kultuře nebo dějinné epoše vnímáno jako krásné, může být v jiné kultuře či epoše být vnímáno jako ošklivé. A zřejmě vždy bude předmětem diskusí, jaké zvolit měřítko, abychom mohli objektivně o něčem říci, že je to krásné.

Slovo má velkou moc. Pozitivně i negativně.

Dokázal to. Byl rychlejší, obratnější, nenechal se dostihnout.

Žijeme v pozoruhodné době. Západní část světa je svobodná, což vede různé blouznivce ke stálému zpytování, zda by nejrůznější menšiny neměly mít svobod víc, pokud možno placených státem. Východní část světa většinou svobodná není a nikdo neví, co s tím.

„Nikdy jsem si nemyslel, že během jednoho týdne ztratím úplně vše, co jsem léta budoval. Ráno jsem se modlil, aby to byl pouze zlý sen, ze kterého se probudím, aby nic z toho nebylo skutečné.“ S těmito slovy přišel do kanceláře pan Jindřich.

Milada Horáková před popravou napsala, že člověk musí umět se ctí i prohrát. Donald Trump ukazuje jiný způsob, jak přijmout porážku a vyrovnat se s odchodem. Co je podle vás potřeba ke zvládnutí tohoto umění a jak jsme na tom v naší společnosti, v politice a v církvi?

Kazatel–-pastýř má v rukou jeden klíčový nástroj a tím je blízký vztah. Díky této blízkosti může dobře rozumět trpícímu. Díky vzájemné důvěře trpící obvykle přijímá vedení svého pastýře. Pokud pastýř zná cestu z temnoty, pak je veliká naděje, že svou ovečku vyvede ke světlu.

Na oddělení té noci na konci léta kromě Anežky jiná sestra nebyla. Najednou si uvědomila, že sedí v okně na sesterně, nohy má venku a pod ní je hluboká propast. Je to vysoko. Chci skočit dolů, už se neprobudit. Mít to za sebou. Už nechci tenhle život žít.

Povolání kazatele je jiné než všechna ostatní. Vymyká se, prostupuje všemi vrstvami života, zásadním způsobem zasahuje celé okolí. O problémech, bolestech a traumatech kazatelů mluvíme s jejich supervizorkou Kateřinou Caklovou.

Slova mají moc a někdy tuto realitu bereme na lehkou váhu.

Říká o sobě, že je workoholik. Sálá z něj mír, energie a rozhodnost. O problematice sexuálního zneužívání v církvi otevřeně mluví kaplan v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského Marek F. Drábek.

„Teď už vidíme, proč bylo dobré založit nový sbor“. Těšíme se na Čtyřku, Pětku…, ať už si ji Pán založí skrze nás, nebo někoho dalšího.

Když před 15 lety vznikal Maják ve Vsetíně, od začátku jsme chtěli v zakládání sborů pokračovat. Po čtyřech letech fungování se objevilo v našem okolí několik mladých lidí, kteří měli podobnou představu a byli ochotní se kvůli ní i přestěhovat. Několik z nich mělo vztah k Olomouci, a tak jsme se rozhodli, že by to mohlo být tam. V roce 2011 se přestěhovalo 8 lidí do Olomouce s touhou založit tam další sbor.