Buďme vděční Pánu Bohu za pubertu svých dětí. Je to totiž období, kdy díky nim a spolu s nimi můžeme prověřit své vlastní domácí Potěmkinovy vesnice.

V životě člověka, v rodině, sboru i státě, existuje období, o kterém se mluví okrajově a často nepravdivě nebo nereálně, protože je nelehké a často stresové. Tím se stává, že není tolik vidět krása a sláva moudré zralosti a statečnosti mnohých.

Seděli tam, v první lavici, na místech vyhrazených pro nejbližší pozůstalé. Babička umřela. Přišel se s ní rozloučit celý sbor. Za pultíkem vedle mnoha květin mluvil kazatel o jejím životě – jak měla pro každého farníka laskavé slovo a jak na všechny myslela. Popisoval ji jako zapálenou, velmi lidskou, laskavou stařenku, která pečuje o jednotlivce a má srdce na dlani.

Trvanlivé uchování informace není nezničitelné

Zdá se, že se z pastýřů stali řezníci – o stáda už láskyplně nepečujeme, spíše si hledíme toho, kolik nám jejich porážka „vynese“

Jaká jsou obvyklá lidská snažení, jichž je plný svět?

Jakou má lidstvo budoucnost? Směřujeme do pekel, nebo máme očekávat lepší zítřky?

Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci… Ex 20,10 On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“

Křest v Ježíšově jménu nás ujišťuje, komu patříme, komu vděčíme za svůj život, v kom je náš život. V Ježíši, který byl pokřtěn pro nás.

S novoročními projevy se doslova roztrhl pytel. Prezident Zeman se ho vzdal, oslovuje národ na Štěpána, zato předsedové dolní i horní komory Parlamentu, Vondráček s Kuberou, a premiér Babiš si to nenechali ujít. Sledovali jste jejich projevy a jak na vás působily? A co by podle vás měli politici dnes národu sdělit?

Asi nejznámější vánoční skladba Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby dnes nezní už jen v kostelích nebo na koncertech filharmoniků. Stále častěji se objevují lidé, třeba amatérští hudebníci, kteří se dopředu neznají, domluví se například na sociální síti a pak se sejdou a známý text zazpívají

Je zjevné, že rekordmanem se může stát v podstatě každý.

Jakou roli ve vyrovnání se s traumatem hraje naše křesťanská víra?

Postraumatická pastorace

Omlouvala jsem se Bohu za to, že jsem se poprvé oddala muži, když mi ještě nebylo třináct, že jsem brala drogy, že jsem prodávala svoje tělo. I za to, že jsem byla několikrát na potratu. Byla jsem tak zděšená tím, co jsem udělala, že jsem nebyla schopná sejít schody… Jsem strašně, strašně hříšná. Bůh mě nemůže přijmout.*

Ukázala mi fotografii nenarozeného dítěte z ultrazvuku, klekla si na zem a křičela bolestí, kterou cítila hluboko uvnitř svého srdce.

Smíme se odvolat na to, že se nemáme starat o zítřek jako ptactvo nebeské?

Působí jako dokonale sehraná dvojice a u dětí mají respekt. Bez jediného slova na prstech zdvižené ruky počítají do pěti. Děti se zklidňují a řadí se do čtverce. Tak začíná Awana s Radkem a Dášou Kalenskými.

Chceme nejprve dobrou, nebo špatnou zprávu?

Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. (Marek 3,29)