Kdo hledá vzdělání, jde za učitelem. Kdo hledá uzdravení těla, jde za lékařem. Kdo hledá uzdravení duše, jde za psychiatrem. Kdo hledá pomoc u Boha, jde za duchovním. Kdo potřebuje všechny čtyři, jde za Maxem Kašparů.

Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; (Ř 8,5a) Hle, já do vás uvedu Ducha a oživnete. (Ez 37,5b)

Jedním z rysů naší společnosti je, že je to společnost zadlužená

Držel ji ve výšce za hlavu tak, že nedosáhla nohama na zem. Zbitou, paralyzovanou strachem. Stačí, aby škubnul. Nebo aby ji nepostavil zpátky na podlahu, ale odhodil na roh toho skleněného stolku… a je konec.

Když vyprávíte židovský vtip gójovi, tak se směje třikrát: Jednou, když mu ho vyprávíte, podruhé, když mu ho vysvětlujete a potřetí, když ho pochopí. Když vyprávíte židovský vtip policistovi, tak se směje dvakrát: Jednou, když mu ho vyprávíte a podruhé, když ho vysvětlujete – a pochopit, to ho nikdy nepochopí. Když vyprávíte židovský vtip politikovi, tak se směje jednou – když mu ho vyprávíte. Vysvětlit si ho nenechá a nikdy ho nepochopí. A když vyprávíte židovský vtip Židovi, tak se nesměje vůbec. Jenom řekne: To je staré – já znám lepší verzi.

Riziko a neúspěch slouží k dobrému

Humor léčí, Pán Bůh uzdravuje. Nejde o protiklad, neboť humor je dar od Boha. Tak proč bychom se měli brát tak vážně a nezasmáli se i naší křesťanské omezenosti? Vždyť smyslem laskavého humoru je přitakání sobě i druhým navzdory lidské slabosti a hlouposti. Je to pokorná radost nad tím, že jsme milováni, i když jsme tak zjevně nedokonalí.

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Matouš 6,12

„Chtěl bych, aby mně Bůh odpustil, co jsem udělal, a aby pomohl těm, kterým jsem ublížil, protože já to nedokážu nikdy napravit. Amen.“

Na jazyku nemůže být vše, co na srdci

Na našem odpuštění bylo zvláštní, že proběhlo tak rychle, bez přípravy, bez dovětků – a najednou bylo čisto.

Místo modlitebny asfaltový plácek uprostřed kasáren, místo obleku zelená armádní uniforma s nášivkou kříže na pravém rukávu. I tak vypadá pracovní prostředí kazatele Církve bratrské. Toho jediného, který je vojenským kaplanem, Miloslava Kloubka.

Hlas lidu, hlas Boží. Tak zní známé přísloví, jež u nás překvapivě ožívá. Naneštěstí. Lid bývá totiž od nebes vzdálen, dav je na tom ještě hůř.

Svědectví Moniky Řezníčkové na téma Odpuštění.

Odpuštění má mnoho vrstev. Má svou lidskou stránku i rozměr duchovní.

Velikonoční rozhovor o tom, že i vrazi mají právo na obhájce. S advokátem Janem Luhanem o vině, odpovědnosti i polehčujících okolnostech lidí, kteří se podíleli na popravě Ježíše Krista.

Když člověk ubližuje člověku, je to neomluvitelné. Být křesťanem ale znamená odpouštět právě to, co omluvit nelze.

Ještě kousek. V očích už měli zamlženo, ale musí dojet až na ten kopec, až tam mohou zastavit. Tam už od domu není vidět. Nechat slzy, ať odtečou, utišit srdce a jet dál. Ztratili dítě. Už popáté. A jako přechodní pěstouni ví, že to není naposledy.

V církvi jsme si zvykli, že se lidé žení a vdávají, přesto někteří nežijí v páru, akcentují svobodu v Bohu a život pro druhé. Někteří zůstávají sami z vlastní volby, jiní proto, že k sobě nikoho nenašli. V každém případě je život každého člověka šancí k aktivnímu následování Krista, který také zvolil životní styl jako single.