V čem je obohacující předkládat lidem pravdy Božího slova takovými prostředky, jako je humor, karikatura nebo komiks? Co řekne vtip lépe než pouhá litera?

Chvála smrti

Žalm 22,2–3.12–20

Vede k lepším výkonům i k vyčerpání

Psycholog PhDr. Jindřich Kabát

Skrze pobyt ve věznici ho Bůh zastavil před vykonáním hrůzného činu.

Utrpení člověka od hříchu neočišťuje, to dokáže jen Kristova oběť na kříži, ale pročišťuje. Bolest prohlubuje lidskou duši, přestože existuje riziko, že příliš bolesti ji může zmrzačit. Proto požehnání v utrpení není samozřejmost, ale dar.

Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. (Sk 17,24–25)

Sníme toho více, než zeměkoule poskytuje

„Hned proti němu běžel z hrobních slují člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobových jeskyních a už ani řetězy ho nikdo nemohl svázat. Když zdálky spatřil Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně vykřikl: ‚Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!‘ Ježíš mu totiž řekl: ‚Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!‘ Také se ho zeptal: ‚Jak se jmenuješ?‘ Odpověděl: ‚Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.‘“(Mk 5,1–20)

Na počátku měsíce dubna chce centrum A Rocha Krupárna v Dobrém u Dobrušky otevřít své depozitáře a vystavit na jeden měsíc pro veřejnost většinu svých přírodovědných sbírek.

Rozhovor s Petrem Grulichem

(Ef 4,1-16; J 17,11b)

Co je jedovaté a co je zakázané pro naši duši?

Večeře Páně je mimořádnou událostí, ať ji slavíme jakkoli často a jakýmkoli způsobem. Tato mimořádnost ovšem není dána formou, ale jejím významem a přínosem. Chceme-li zažít pravou hloubku této slavnosti, nezbývá než neustále promýšlet, co Ježíš myslí, když o chlebu říká, že je to jeho tělo, a o vínu, že je to jeho krev.

„Tati, prosím tě, přijeď. Jenom na jeden večer, na jednu noc. Moc prosím. Já už nemůžu…“ Sotva ji slyšel. Obě děti strašně křičely. Přijede. Zítra ráno zase odjede do práce, zpátky do svého města. Simona se sesula na podlahu a po tvářích jí tekly slzy.

Ve svatováclavské trestnici Na Zderaze v Praze působil v 19. století katolický kněz a reformátor vězeňství Josef Řezáč. Jeho péče o uvězněné zločince zjednodušeně řečeno vypadala tak, že se pokusil oddělit od sebe vězně kající od nekajících. Těm prvním se intenzivně věnoval duchovně i pedagogicky, ty druhé ponechal přísnému dozoru v naději, že i oni k pokání dojdou. Ze zkušenosti pochopil, že s nekajícím se člověkem nelze pracovat. Stejnou zkušenost udělali duchovní před ním i po něm (nejen ve věznicích) a podobnou praxi nacházíme i u postav vykreslených v Bibli a známe ji i z naší praxe. Ale protože výjimky vždy potvrzují pravidlo, i v Knize knih se dočítáme o lidech, kteří k pokání dospívali velmi dlouho a u některých se o něm nedozvídáme vůbec nic. Přesto ale všichni měli naději v Bohu začít znovu.

7.–8. ledna 2019, Praha

Mk 9,1 Řekl jim také: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království přicházející v moci.“