Mohla jsem sledovat i konce statečných životů našich prarodičů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.

I při nejlepší vůli nemají rodiče život svého dítěte pod svou plnou kontrolou.

Celé ty dva týdny bez svačin se bál, že bude ve škole potrestán a že ho my, rodiče, přestaneme mít rádi, protože někoho zranil!

Snaží se dceři co nejvíce pomoct a zároveň si uvědomuje, že známky nejsou to nejdůležitější na světě.

Jen si tak člověk říká – kdy měli čas na to, být dětmi?

Vede nás to do hlubších modliteb a pochopení rodičů s podobnými problémy.

Co dětem školního věku chybí a co nejvíce potřebují?