U malé recepce na chodbě dětského oddělení Kliniky popálenin a rekonstrukční chirurgie v Brně bylo docela živo. Stála jsem u zdi nedaleko východu a pomalu se chystala k odchodu. Nebyla jsem sama. Vedle mne nějaká maminka táhla dvě tašky plné věcí a oblečení a za ruku vedla holčičku. Mohlo jí být tak pět, obličejík pod kudrnatými culíky měla plný ještě ne zcela zhojených popálenin, někde se v přechodu z rudé pokožky na světlou ještě odlupovaly vrstvy kůže.

Mnoho lidí, křesťany nevyjímaje, řeší svůj vzhled. To, jak se sami vnímáme, spolu s tím, jak nás vnímají druzí, do značné míry v tomto světě určuje naši identitu, míru akceptace ostatními i naše místo mezi lidmi.

Když slyším slovo krása, vybaví se mi to, co přitahuje můj zrak a sluch. Krásný může být obraz, příroda, postava, stejně tak i hudba, báseň, kniha atd. Zároveň normy krásy se mění podle času a kultury. To co je v jedné kultuře nebo dějinné epoše vnímáno jako krásné, může být v jiné kultuře či epoše být vnímáno jako ošklivé. A zřejmě vždy bude předmětem diskusí, jaké zvolit měřítko, abychom mohli objektivně o něčem říci, že je to krásné.