Mýlit se je lidské. Tuto „poučku“ míváme racionálně zvládnutou a jejím prostřednictvím se mnohdy snažíme povzbudit jiné. Horší to ale bývá, když (si) máme přiznat naše vlastní chyby a omyly. Když je ohrožena naše vnitřní rovnováha, obraz, který máme sami o sobě a který o nás mají jiní. Tehdy se místo vzletných frází do popředí dostávají nejrůznější pocity a nevědomé zautomatizované vzorce našeho jednání. A mýlit se je najednou něco, s čím bychom nejraději neměli nic společného.

Stalo se to necelý měsíc poté, co jsem začal chodit do sboru. Pozval mě tam tehdy Jára Vajsar, můj učitel. Měli jsme k sobě velmi blízko. Pomáhal mi najít životní hodnoty a mou identitu. Bylo mi necelých devatenáct a moc se mi tam nechtělo. Rodiče mě k víře nevedli, nevěřil jsem tomu a prakticky jsem byl ateista, ale díky mému dobrému vztahu s Járou jsem ho tam i přesto začal doprovázet.

Ačkoliv se situace v posledních letech mění, stále mám pocit, že jeden z největších hříchů, které můžete v církvi udělat, je se rozvést. Když jsem se v roce 2012 rozváděl já, pocítil jsem to dost tvrdě. A i když jsem v Boha stále věřil, měl jsem pocit, že se mnou skočila nejen církev, ale i On, a že už nikdy nebudu moct sloužit.

Může se člověk, který vyznal Krista, ale později jej zapřel, znovu vrátit?